Girl With Camera-1D FF

Cooking

Rozevřu svá ospalá kukadla a marně hledám na druhé půlce postele hnědovláska. Uvědomím si, co se vlastně stalo, proč tu není semnou, neřekne mi 'Dobré ráno' a nepolíbí mě. Ranní mazlení, nic-nedělání je pryč. Je to minulost. Po všem mi zbyly jen vzpomínky.. Strašně moc mi chybí jeho doteky, jeho ranní chraplák, jeho úsměv. Už mi nikdy nikdo neřekne 'Mrkvičko' nebo 'Sweety', ty přezdívky jsem milovala. Pokaždé, když je vyslovil přišla jsem si, jako jeho princezna. Jako někdo, koho by za nikoho nevyměnil. Ale on to udělal.. Vyměnil mě za pobavení na jednu noc..

Jenže jak před tou bolestí utéct? Nijak. Utápíte se v ní tak dlouho, dokud nezešílíte. Zešílíte z toho, že daného člověka už nikdy nemůžete mít. Že už pro něj jste jen minulost, pobavení. Nejste pro něj nic..

Vyhrabu se z postele a líným krokem dojdu do kuchyně. "Zayne?" zakřičím do bytu. Asi už odešel, pokrčím rameny a udělám si pořádný hrnek kakaa. S hrnkem se přesunu k velkému francouzskému oknu skoro přes celou stěnu. Posadím se a znovu se zabořím do svým myšlenek. Přitom pozoruju blikající světýlka z oken mrakodrapů, auta, jejiž majitelé se právě vracejí domů z práce. Nad Londýnem se utvoří tmavá mračna, ze kterých se po chvíli spustí první kapky deště. Loui by si teď sedl ke mně a snažil by se mě rozveselit. Mně stačil jeden jeho úsměv k tomu, abych byla šťastná. Jenže on tu není, nerozesměje mě ani se neusměje..

"Už jsi vzhůru?" ozve se zamnou Zaynův hlas. Leknutím vypísknu a poloprázdný hrnek vyliju na sebe. "Jejda, promiň. Nechtěl jsem tě vylekat" položí na zem tašku plnou jídla a odběhne do kuchyně. Zpátky se vrátí s utěrkou a pokusí se utřít rozlité kakao. "Jsem tu hned" rozběhnu se do pokoje, převleču se do čistého oblečení a cupitám zpátky. "Vyspala ses?" zvedne na mě pohled od přípravy.. Večeře? "Celkem jo, děkuju, že si mi nakoupil" pousměju se a ukradnu mu z prkýnka malou baby-carotku. "Jsi jako Niall" uchechtne se. "Co to bude, až to bude?" nakouknu mu pod ruce. "Co bys řekla?" podívá se na hromadu kuřecích křidýlek. "Tipuju to na biftek z krokodýla, s tulení omáčkou a hranolkama" ušklíbnu se a opřu si hlavu o jeho rameno. "Chceš pomoct?" optám se, když vidím jak zápasí s krájením brambor. "Já to zmáknu, ale ty bys měla zavolat klukům. Od sedmi ti zvoní mobil, jako o život" poukáže na stolek před gaučem, na kterém je i můj mobil.

Displej mi ukazuje snad sto nepřijatých hovorů a padesát zpráv. Tři čtvrtě z toho je Louis a zbytek kluci. Jeho zprávy si ani nepřečtu, nemám náladu na omluvy. Klukům odepíšu, že jsem v pohodě a pro věci si přijdu zítra. Teda pro těch pár věcí, co u nich mám. Ucítím vůni smaženého kuřete a i s mobilem se přesunu zpět do kuchyně. Vyfotím Zayna na Snapchat, protože tohle je vážně pohled pro Bohy. "Hele! Nefoť si mě a podej mi talíře" zasměje se. Naložíme si na talíře a vychutnáváme si skvělé jídlo. Rozhodli jsme se dokoukat poslední díl Pirátů, který jsme nestihli. "Tak já půjdu, ať ti tu nezacláním" zvedne se Zayn s úmyslem odejít. "Zůstaň tady semnou, prosím" podívá se na mě jedním očkem, povzdechne si s vrátí se ke mně. "Tak co teď?"

...

"Díky za odvoz" usměju se na Zayna při výstupu z auta. "Není zaco, za hodinu jsem u tebe" oplatí mi úsměv, nastartuje a odjede pryč. Zhluboka se nadechnu a vejdu do prostorné vily. "Anne!!" vyjekne Niall s Harrym a Liamem stojící ve dveřích. "Ahoj kluci" pousměju se a už jsem mačkaná v objetí. "Prosím řekni, že si to jdete s Louisem vyříkat a všechno bude zase jako dřív" odtáhne Nini s psím kukučem. "Jako dřív už to nikdy nebude, Nialle.. Jdu si pro věci, vracím se zase k sobě do bytu" pohladím ho po ruce se slzami na krajíčku. Rozejdu se po schodech nahoru, rovnou do svého bývalého pokoje. Vytáhnu zpod postele svojí tašku a začnu do ní házet své věci ze skříně. Ze dveří šatny se začnou ozývat vzlyky. Tak strašně moc bych k němu chtěla jít, utěšit ho, že je vše v pořádku, ale nemůžu. Dopnu tašku, hodím si popruh přes rameno s úmyslem odejít. "Anne?" vzlykne Louis zamnou. "Už mi prosím nevolej" ani se neohlédnu, zavřu za sebou dveře a cupitám dolů. "Že nás neopouštíš?" stojí tam pořád všichni tři. "Řekla jsem, že už vás nikdy neopustím. Jen se už nebudeme vídat každý den. Musím jít, stavte se" obejmu každého a vyjdu ze dveří. Naposled se ohlédnu na okno našeho pokoje. Neúspěšně rozmrkávám slzy. Proč? Jediná, přitom tak prostá otázka, na kterou nikdo nedokáže odpovědět...

Ahoojky! Dneska už dlouhý, celkem smutný díl. Podle mě to zase není ono. Nevím, myslím, že bych to napsala líp, ale už jsem fakt unavená😞Moc děkuju všem za podporu💝Pokud máte nějaké otázky na jakoukoli z postav, zeptejte se do komentíků, ráda odpovím😊Pac a pusu💙

Anne🙈