Smečka [UPRAVUJE SE]

I.-Úplněk

Tohle je můj příběh, který začíná narozením malé dívky. Dívky, která nemá rodiče. A ta dívka jsem já. Jmenuji se Annabell a dnes je mi už šestnáct let. A právě dnes se to stane. Dnes se mi celý můj život obrátí vzhůru nohama...

Už měsíc žiju v nové pěstounské rodině. Ta stará mě jednoduše vykopla, když jejich malá nezdárná dceruška ukradla peníze a svedla to na mě. Řekli byste: Propána, něco takového se fakt může stát? To je přece nefér!
Jo, měli byste pravdu. Ale život není fér. Někde se narodíte a jste vrženi do širokého světa, jako do velkého moře. Plav, řeknou vám a než stihnete pochopit význam slova, už se topíte.

Moje nová "maminka" se jmenuje Sofie a je menší než já. Má krátké blond vlasy. Má jenom jednu dceru-Barunku. Můj nový "otec" pracuje v zahraničí a domů jezdívá jednou za měsíc. Viděla jsem ho jednou a to mi bohatě stačilo. Je takový veliký, tmavý a zarostlý. Trochu mě děsí.

,,Hej, Annabell, pomož Barunce připravit stůl. Za chvíli bude večeře." Řekla mi Sofie a tím mě vyrušila z krušných vzpomínek. ,,Samozřejmě." Řekla jsem co nejslušněji a odešla do jídelny.

,,Co se tváříš tak kysele?" Ušklíbla se Barča. Měla dlouhé blond vlasy a hnědé oči. Bylo jí devět a celý život si přála starší sestru, což se jí nyní splnilo.

,,V pořádku, Barčo. Jenom si zvykám." Usmála jsem se na ni a pomohla jí prostřít ubrus. Pak jsem ještě postavila doprostřed stolu růže a šla jsem zatáhnout závěsy. Venku už se smrákalo a na nebi byl viděl měsíc.

,,Koukej Baru, dneska je úplněk." Řekla jsem tajemně. ,,To tu budou chodit vlkodlaci. Bojím se jich." Řekla smutně Barča. ,,Vlkodlaci? Kde jsi to slyšela?" Zasmála jsem se. ,,Filip to povídal." Odpověděla mi zaraženě. ,,Ten kluk od sousedů? Baruš, přece mu nebudeš věřit. Žádní vlkodlaci neexistují, není se čeho bát." Sdělila jsem blondýnce a ta mě pevně objala.

,,Tak pojď." Vykroutila jsem se z jejího objetí a šla s ní do kuchyně. Tam nám dala Sofie pečenou rybu s chlebem a my si ji odnesly do jídelny.

Všechny tři jsme se posadili ke stolu a společně jsme se pomodlily. Byl to zvláštní zvyk, žádná předchozí rodina ho neměla.

,,...Ale zbav nás od zlého..." Kéž by. Moje oblíbená věta.

Po modlitbě jsme se chopily příborů a daly se do jídla.

Smály jsme se a povídaly si. Bylo skvělé někam zase, alespoň na čas, patřit.

,,Mňam! Ta ryba byla, ale dobrá!" Pochválila jsem Sofiino vaření, po sněžení posledního sousta. ,,To jsem ráda, Annabell." Pousmála se na mě Sofie.

,, A co ty Baru? Chutnalo ti? " Otočila jsem se na malou blondýnku, která jen mlčky přikývla.

,,Pomůžeš mi odnést ze stolu?" Zeptala se mě Sofie. ,,Jistě." Usmála jsem se ne svoji novou maminku. Ohnula jsem se a posbírala ze stolu talíře. Najednou se mi zamotala hlava a oba talíře, co jsem držela v ruce mi vypadly. Musela jsem se zachytit stolu a přečkat až temno před mýma očima zmizí.