Lily and Marauders [CZ]

Další rána

A tak tam Lily jen stála a čekala, co se dneska ještě může stát. James vážně vypadal hodně jinak než obvykle.
"Fajn, poslouchej mě," zopakoval. "Není žádným tajemstvím, že se mi líbíš už - jak dlouho to může být? - asi od třetího ročníku. A taky není tajemství, že ty moje city tak nějak... nesdílíš. Celé ty roky jsem se snažil, opravdu, ale už jsem to pochopil, neboj. Máš vlastní život, vlastní starosti a jiného přítele a já jsem se s tím vypořádal. Pokud ti moje společnost nijak nevadí, byl bych rád, kdybychom se dál normálně bavili, i přes to, co všechno se stalo. Pamatuj si, že já tady pro tebe vždycky budu. Třeba když budeš potřebovat nějaké chápavé rameno na vybrečení," malinko se zasmál. "A já ti slibuju, že už ode mě neuslyšíš žádné nevhodné řeči, ani neudělám nic, co by nebylo přípustné. Mám tě rád, a proto nechci, aby tohle nějak zasahovalo do našeho přátelství."
Tohle byla rána, na kterou absolutně nebyla připravená. Celou řeč pronesl s takovým klidem a vyrovnaností, až se z toho Lily točila hlava kolem. Navzdory domněnce, že si po cestě do hradu musela vybrečet celou zásobu vody v těle, se v Lily ještě troška našla a ona se sesypala jako domeček z karet. Než si však stihla udělat pořádný trapas v podobě zarudlých očí a úplného psychického kolapsu, podlomila se jí kolena, padala na zem a hlavou narazila do kamenné podlahy. Pak už neviděla nic než tmu...

"Lily? Lily?!"
Cítila, jak ji někdo opakovaně pleskal přes obličej. Vlastně se posadila jen proto, aby s tím dotyčný konečně přestal. Neklečel u ní nikdo jiný než James a nevěřícně kroutil hlavou.
"Kdybych nevěděl, jak mají dámy křehkou povahu, myslel bych si, že to děláš naschvál." Zasmál se, ale rázem ho smích přešel a jen zíral na Lilyinu hlavu. Až teď ucítila ostré pálení nad temenem hlavy.
"Panebože, musíš hned na ošetřovnu!" Začal vyšilovat James.
"Ale prosím tě, nic to není," odpověděla pohotově Lily, ale sama si nebyla úplně jistá. Nahmatala si údajnou ránu a z toho množství krve se jí udělalo špatně.
"Žádné odmlouvání, jde se," zavelel James.
Po chvíli mlčení, kdy jen procházeli hradem, Lily zavěšená do jeho ramen, James se nakonec zeptal: "Co se vůbec stalo? Nepředpokládám, že by ten kolaps byl způsoben jen mým nečekaně emotivním projevem."
"Rozešla jsem se s Mattem," zamumlala Lily tiše mezi namáhavými oddechy. Odpověď Jamese vyvedlo z míry, ale přešel to jen neurčitým zamumláním a dál se k tomu nevyjadřoval.

"Vypij tohle a lehni si. Za chvilku by ti mělo udělat lépe." Madam Pomfreyová přecházela po místnosti sem tam a hledala různé lektvary. Zahojení rány, lektvar proti bolesti a další názvy z kterých šla hlava kolem. Lily měla co dělat, aby po vyprázdnění obsahu skleničky tekutinu nevyplivla zpátky. Polkla a skoro okamžitě cítila mravenčení na temeni hlavy.
"Výborně," libovala si léčitelka, "ale nechám si tě tady přes noc, pro jistotu."
"Cože?!" Zděsila se Lily. "Ale podívejte, už jsem v pořádku, můžu jít klidně na kolej."
"Žádné takové," nenechala se odradit madam Pomfreyová. "Jistota je prostě jistota. A teď ti dáme něco na uklidnění.... Budeš trošku mimo dění, ale neboj, to hned přejde a vyspíš se dorůžova."
Lily se zoufalstvím vyhledala Jamese, který se tvářil trochu šokovaně a trochu pobaveně zároveň. Ještě když pila záhadnou tekutinu, nenávistně kroutila hlavou směrem k Jamesovi. Pak si s nařízením madam Pomfreyové lehla a upadala do spánku. Cítila, jak se s ní všechno houpe, jakoby byla na lodi.
"Mladý muži, co vy tady ještě děláte?" To byla poslední slova, která Lily slyšela, než upadla do bezesného spánku.

Lily

"Podívejme, kdo se nám probral," uslyším tlumený hlas u mojí postele, když zlehka otevírám oči. Není to nikdo jiný než madam Pomfreyová s připravenou sklenicí se zlatavým obsahem uvnitř. "Dobré ráno," řeknu chraptivě. Když promluvím, něco v mé periferii sebou cukne. Až teď si všimnu, že na křesle vedle mého lůžka sedí-leží James a rozespale se rozhlíží kolem sebe. Jeho výraz přestane být tak přihlouplý, když zaregistruje, že ho pozoruju a zeširoka se usměje. "Tak jak ses vyspala?"
Podívám se na něj a zhodnotím situaci. "Mnohem lépe než ty, řekla bych." Pak se otočím k madam Pomfreyové a ztiším hlas. "Nebyl tady přes noc, že ne?"
"U Merlina, kéžby," odpověděla léčitelka. "Přemlouval mě a odmítal odejít tak dlouho, až jsem toho měla po krk a nechala ho, ať si tady pro mě za mě zničí páteř."
S úzkostí jsem se podívala na Jamese, který se snažil zakrýt bolestivý výraz, když se protahoval. Podíval se na mě a bezstarostně spustil: "Ale, sedmikrásko. Copak bych tě tady mohl nechat? Jsem možná špatný student, ale skvělý kamarád."
"Pro jednou s tebou musím souhlasit," zasmála jsem se. "Opravdu děkuju, nemuselo to být." Řeknu vážněji.
"Pro tebe všechno." Usmál se. Vzpomněla na včerejší večer a bodlo mě u srdce. Asi ne úplně všechno, pomyslím si..

Tak jste se dočkali! 😀 Tak co, jak se vám líbil Jamesův proslov? 😇 Budu nadšená za jakýkoli ohlas, vote... Prostě všechno 😀💜 Moc děkujii 😊😘