Lily and Marauders [CZ]

Věci, které bychom raději nevěděli

O 2 měsíce později

Lily hledí do zapadajícího slunce nad Černým jezerem a nemůže na to přestat myslet. Věděla odjakživa, že Annie s dětmi nemá bůhvíjaký vřelý vztah. To byla vlastně jedna z mála věcí, ve kterých se neshodly. Rodina.
Už od prvního ročníku, kdy se s Annie poznaly, byla více dobrodružná. "Děti jsou jenom přítěž. Zkazí ti postavu, kariéru a musíš je pořád hlídat. Minimálně jedenáct let si kvůli nim nic neužiješ, musíš zůstat doma, vařit a dělat další pitomosti."
Při vzpomínce na ta slova Lily zamrazí. Jak si tohle může vůbec někdo myslet? Neuměla si přestavit, že by v celém svém životě neměla děti. Vždycky chtěla velkou rodinu - minimálně dvě děti, holčičku a kluka, všichni spolu budou žít ve velkém domě se zahradou a mít ten vysněný život. Věděla, že je to pošetilost, ale bylo jí to jedno. Nechtěla hory galeonů, jen milující rodinu.
Jak tam tak seděla a hloubala se v myšlenkách, vůbec si nevšimla, že se k ní někdo blíží a obejme ji v pase.
"Hej!" zaječí Lily. "Strašně jsi mě vylekal!"
"Omlouvám se," řekl pobaveně Matt, "ale byla to neodolatelná příležitost. O čem tady přemýšlíš?"
"O Annie. Zase," dodala Lily.
"Zlato," začal Matt utrápeným tónem, "musíš na to přestat myslet. Je to přece její rozhodnutí. A ty jsi udělala správnou věc, když ses rozhodla tam s ní jít. V té chvíli nepotřebovala tvůj názor, ale tvoji podporu."
"Asi máš pravdu," přivětila nejistě Lily. Bylo to už přes měsíc a ona si pamatovala každou sekundu toho dne.

Seděli v místnosti, která se lišila od mudlovské čekárny co nejvíce to jen šlo. Byla malá, židle byly potažené barevným plyšem, na stěnách byla vycpaná zvířata všeho druhu a dveře "ordinace" byly vymalované narůžovo. To v Lily zrovna nepřesvědčilo o bezpečnosti zákroku. Podívala se na dívku vedle sebe. Annie měla ruce pevně sepjaté a nohy křečovitě u sebe, čímž se snažila potlačit třas, který šel i tak jasně vidět. Rty měla sevřené a když se nadechla, nervozita byla poznat i na nich. Korunku tomuto výjevu nasazovaly její velké modré oči vyděšeně upjaté na jedno místo na zelené stěně.
"Opravdu to chceš udělat?" Zeptal se jí Sirius. Byla to vůbec první slova od té doby, kdy se sem přemístili. Byla s nimi samozřejmě i profesorka McGonnagallová, ale ta měla naštěstí tolik slušnosti, že počkala venku na chodbě.
"Ano," odpověděla Annie, ale do očí se mu nepodívala. "Je to jediná možnost."
"Ne, to teda není," namítal Sirius. "Mohli bychom si ho nechat, mohli bychom- "
"Prosím tě přestaň," přerušila ho. "O tomhle jsme přece už mluvili. Bylo by to strašně těžké a nezvládli bychom to. Dovedeš si představit, že bys teď zůstal doma? Promarnili bychom svá nejlepší léta zavření doma s děckem."
I slepý by vycítil tu zoufalost ze Siriusových očí. "Dobře. Jenom říkám, že to nemusíš dělat. Ne kvůli mně." Zaleskly se mu oči.
"Dělám to kvůli sobě," odvětila Annie a vzala ho za ruku. Teď už se objevily slzy i v jejích očích. "Je to jediná možnost," zopakovala.
Jsou pořád spolu, ale každý už jen čeká, kdy se to sesype úplně.

"Posloucháš mě?" Zamával jí Matt před očima.
Lily zamžikala. "Promiň, co jsi říkal?"
"Možná Annie udělala dobře. Možná by se opravdu nedokázala o to dítě postarat. Vlastně ji úplně chápu."
"Vážně? Ty bys riskoval to, že bys už nikdy neměl děti?" Zeptala se ho Lily pochybovačně.
"No, já jsem vlastně nikdy děti nechtěl a chtít nebudu, takže je mi to celkem jedno. Stejně jako jí." Lily zůstala nevěřícně hledět. Vážně řekl to, co si myslí?
Jak by vůbec mohla být s člověkem, který nemá stejné názory v něčem tak zásadním? A jaktože se to dozvídá až teď?
"Je ti něco?" Zeptal se, když neodpovídala.
"Ne, v pohodě," řekla Lily ještě trochu vyděšeně a opřela se Mattovo teplé tělo.

Hlásím se s novou kapitolkou :) Tak jak se vám daří první dny ve škole? 😀 Na mě už taky dopadla tvrdá realita, že už vůbec nemám volno a s hrůzou jsem zjistila, kolik toho musím udělat :( :D Ale doufám, že se vám líbí i tohle pokračování a budu ráda za každou odezvu a vote :) :3