Lily and Marauders [CZ]

Moje holka

O půl roku později

Lily

Asi naposledy v mém životě sedím v bradavickém expresu uhánějícím směrem k domovu. Tenhle moment do mě vhání nostalgii a já chtě nechtě vzpomínám na uplynulý rok. Samozřejmě to nebyl vždycky úplný med, ale za nic bych ho neměnila. OVCE jsem zvládla výborně, vyhráli jsme školní pohár i poslední famfrpálový zápas, u kterého si dal James opravdu záležet, aby trval co nejkratší dobu. Při téhle vzpomínce se musím pousmát. Bylo slunečno a James se chtěl mermomoci projít k jezeru ("Je to přece jeden z posledních dnů tady v Bradavicích, musíme si to pořádně vychutnat!"), ale pokud by se zápas protáhl, nestihli bychom to, a tak si James vzal do hlavy, že zápas urychlí jak jen to půjde. A opravdu - neuběhlo ani pět minut, a on už v ruce držel zlatonku s vítězným výrazem na tváři.
Ale to není ta nejkrásnější vzpomínka, kterou za poslední studijní rok mám. Ta se odehrála asi o měsíc a půl předtím...

___________________________________________

"Hele," šťouchl James Siriuse do ramena, "dívej na tu kočku v rohu." Ukázal na vysokou černovlásku sedící u krbu s učebnicí v ruce. Sirius zvedl zrak. "No a co s ní? Jestli se ti líbí, pozvi ji někam." Odbyl ho Sirius. To snad ani není možné, pomyslím si a obrátím oči v sloup. Jak můžou být tak povrchní?!
"Taky že pozvu... Co myslíš že bude lepší - úkol nebo doučování?" Zeptal se James hloubavě.
"Myslím, že úkol je teď aktuálnější," odtušil jeho přítel a na důkaz zvedl učebnici z Jasnovidectví. "Pravda," přitakal James a zvedl se z křesla. "Tak mi držte palce," oslovil všechny přítomné, "jelen vyráží na lov."

Pozoruju, jak si James sedá k neznámé šesťačce a začíná celý nabalovací proces. Úsměvy, lichotky, vyptávání. Kolikrát jsem to už u něho viděla... Ale poprvé se u toho nebavím a musím odvrátit pohled. "Jdu si ještě něco zařídit," řeknu ostatním a rychle odkráčím. Protáhnu se obrazem Buclaté dámy a bloudím chodbami sem tam. Proč jsem tak rozlazená? Ptám se sama sebe. Vždycky, když ho vidím, netuším, co dělat s rukama. Najednou mi můj výraz v obličeji připadá nesmírně hloupý, všechno kolem něho se rozplyne a já jenom pozoruji, co udělá a jestli si mě všimne. „Proč zrovna on? Proč, když už jsme se několikrát takto míjeli a nikdy to nevyšlo? Mělo to přece nějaký důvod. A teď? Řekne mi, že končí se svým snažením - a opravdu to tak vypadá - a já po nějaké době začnu cítit tohle. Co to se mnou, u Merlina, je?!"
Teprve až zjistím, že tohle všechno říkám schodišti k astronomické věži, které stojí přede mnou, uklidním se. „Bezva," řeknu si pro sebe, „teď je ze mě ještě k tomu blázen."
„Ale není," odpověděl hlas za mnou, a já se zděšeně otočím. Ztuhnu hrůzou, ruce se mi třesou a jen na něj nehlasně zírám. Jak to, že si to vždycky tak perfektně načasuje?!
„Tak já... už asi půjdu," vysoukám ze sebe a snažím se „nenápadně" odklidit.
„Ale no tak, Evansová. Přece bys pořád neutíkala." Vybídne mě, ať jdu blíž k němu a já poslechnu. Jemně mi položí ruce na ramena a tím mě alespoň udrží v rovnováze. „Víš, jak dlouho jsem čekal na to, až od tebe tahle slova uslyším? Já vím, že nepatřila přímo mně, ale to mi je jedno. Snažil jsem se od tebe odpoutat, opravdu, ale je to těžší, než jsem si myslel. I proto jsem zkoušel zapomenout skrz jiné holky. Ale nebylo to fér ani vůči mně, ani vůči nim. A jestli jsem si tvůj monolog vyložil dobře, musím se tě na něco zeptat." Zhluboka se nadechl a vykulil své ořiškovo hnědé oči. „Lily Evansová, budeš se mnou, prosím, chodit?"
Zastavilo se mi srdce. Takhle ho vidět, s toužebným výrazem a rozcuchanými vlasy čekajícího na mou odpověď, bylo to nejkrásnější, co jsem nejspíš v životě zažila.
„Vyložil sis to naprosto správně," řekla jsem a vrhla jsem se mu kolem pasu. Náš polibek nebyl takový jako dřív, bylo v něm něco nového. Jistota, že už se nepustíme a že nebude žádné jiné „kdyby". Byl to ten nejúžasnější moment, jaký jsem si kdy mohla přát...

___________________________________________

Nádraží King's Cross

„Vítejte zpátky!" Pozdravila nás paní Potterová hned, jak jsme vystoupili z vlaku. „Moc ráda vás všechny vidím." Dodala nadšeně a jednoho po druhém vřele obejmula. Jamesovi k tomu ještě přidala pusu na líčko.
„Dobře, mami, to by stačilo," odtáhne se její syn s grimasou a začne s výkladem. „Všechny kromě Annie už vlastně znáš. Takže mami, to je Annie, moje kamarádka," řekne rádoby společenským tónem. Dotyčná ostýchavě zamávala a Euph ji objala na přivítanou. „Dobře, seznamování máme za sebou," ujme se zase slova James. „A Lily si pamatuješ. Moje holka."
Euph i její manžel se začali smát. „Ale no tak, Jamesi, na tohle už ti podruhé neskočíme!"
S Jamesem jsme si vyměnili pobavený úsměv.
Nakonec James jen pokrčil rameny. „Tak počkáme, kdy jim to dojde." Zasmála jsem se, on propletl své prsty s mými a všichni jsme se vydali pryč z nádraží.
Poslední pohled na bradavický expres a celé ty roky nechávám za sebou...

Zdravím! 😊 Je Silvestr, a tak přidávám nový díl jako dárek :D Určitě už tušíte, že se blížíme ke konci tohoto příběhu - už zbývá jen poslední kapitolka/epilog... Moc děkuju za voty, komenty i případné názory a nápady, moc si toho vážím 😊 Užijte si Silvestr a šťastný Nový rok! 🎆