Lily and Marauders [CZ]

Epilog

„No kdepak má Harry nosánek? Tady!" James si právě hraje s malým Harrym a já stojím ve dveřích obýváku a pozoruji je. Nemůžu se na ty dva vynadívat. Vzpomínám si na máminu reakci, když jsem doma oznámila, že čekáme dítě a stěhujeme se do vlastního. „A jsi opravdu šťastná?" Zeptala se s ustaraným výrazem v očích. Na to samé se mě ptala, když mi bylo dvanáct a já jsem doma vyprávěla o svém prvním roku v Bradavicích. Tehdy jsem nevěděla, co mám odpovědět, ta otázka mě zaskočila. Samozřejmě jsem řekla, že ano - a myslela jsem to vážně - ale tehdy jsem ještě doopravdy nevěděla, co to opravdové štěstí je. Troufám si říct, že dnes už to vím. Dívat se na ně, jak spolu dovádějí na zahradě, jak našeho syna každou noc ukládáme ke spánku s povídkami Barda Beedleyho, kterým ještě nemůže příliš porozumět... Ano, dnes dokážu s jistotou říct, že jsem neskonale šťastná.
„Copak ti to vrtá hlavou?" Zeptá se James a já zjistím, že mě už asi nějakou dobu pozoruje.
„Jen přemýšlím nad tím, jestli někdo někoho miloval víc než já vás dva," řeknu s úsměvem a políbím Jamese, který se s úsměvem poddá.
„Dneska je Halloween," připomene mi můj manžel. „Co kdybychom si udělali klidný večer, zapálili svíčky a nepustili nikoho dovnitř?" Navrhl s širokým úsměvem na tváři.
„Jsem jen a jen pro," odpovím.

Najednou se setmí, mraky zhoustnou a já pozoruji, jak do tmy šlehají blesky. Vyměníme si s Jamesem vyděšený pohled. Tohle není obyčejný výkyv počasí. James křečovitě chytil mou ruku, a já jsem mu stisk oplatila. Cítila jsem, že už přichází. My oba jsme to cítili.
„Jak se to dozvěděl?" Zeptal se James skoro neslyšně a stále se díval někam do dáli za rám okna. Jen zakroutím hlavou v odpověď. Sama nepřemýšlím nad ničím jiným - že bychom se v Peterovi snad spletli? Ne, to není možné, tohle by nikdo z našich přátel nedopustil. Ale na přemítání teď není čas.
„Musíme bojovat, slyšíš?" Proberu se po chvíli a oslovím Jamese naléhavým tónem. „Vem Harryho nahoru a zamkni dveře."
„Zbláznila ses?!" Konečně se na mě podívá. „To ani náhodou, pokud tady někdo zůstává, jsem to já. Žádné námitky," zarazil mě ještě předtím, než jsem vůbec stačila otevřít pusu. „Běžte do bezpečí." Díváme se jeden druhému do očí a já nakonec přikývnu. Asi vím, že je to tak lepší.
Po celou tu dobu nevydal Harry ani jedinou hlásku, jen poslušně seděl na zemi a se zájmem si prohlížel hrací kostku. James ho vyzvedne do výše, aby ho mohl pochovat, možná už naposled. „Teď předávám velení tobě, Harry. Musíš maminku chránit," říká mu se smutným úsměvem a jeho syn ho bedlivě pozoruje, oči pevně upřené do těch Jamesových. „Ať se stane cokoli," pokračuje tatínek a zalesknou se mu oči, „pamatuj si, že tě nikdy nepřestaneme milovat." Teď už mám na krajíčku i já. Oba je obejmu a přitom pevně svírám lem Jamesova svetru. Dlouze se políbíme. Cítím tu naléhavost i volnost zároveň, jako by se na chvíli zastavil čas.
„Buď statečná," zašeptal mi nakonec do ucha.
Co chvíli se nervózně dívám z okna do ulice. Teď se ale něco změnilo, přibylo cosi, co by každý cítil i v té nejčernější tmě. Silueta blížící se k našemu domu.
„Je čas," řekl James klidně. Díky jeho statečnosti jsem si i já připadala o něco víc odhodlaně.
„Miluju tě," řekla jsem mu a vzala jeho dlaň do své, abych do poslední vteřiny cítila jeho teplo a bezpečí, které přinášelo.
„Miluju tě," odpověděl, ale po chvíli mě už tlačil směrem ke schodišti a naše ruce se rozpojily. Poslední, co vidím, než se otočím, je James čekající na Voldemorta, připravený k boji. Doběhnu po schodišti nahoru do dětského pokojíčku, zamknu dveře a třepajícíma se rukama uložím Harryho do postýlky. Teď už nezbývá než čekat.
„Buď statečný, Harry," pošeptám mu. „Maminka tě miluje. Tatínek tě miluje." Opakuji tato slova pořád a pořád dokola, svírající přitom Harryho malinkou ručku. Z dola se ozve rána. Pak další a další. Najednou vše utichne a já vím, co to znamená. Pustím mého syna a postavím se čelem ke dveřím, hůlku připravenou. Rozletí se a aniž bych stačila pomyslet na jediné zaklínadlo, má jediná zbraň mi vylétne z ruky. Jen na vteřinu pohlédnu do té ohavné bělostné tváře a hadích očí a vím, že je po všem. Ozve se dětský pláč a místnost se zalije sytě zeleným světlem.
To poslední, co slyším, je nelidský smích vítězství...