Stříbřité kroky měsíce

Černý rytíř

Nešťastný příběh temné noci.

Osamělý a beznadějně zamilovaný černý rytíř!

Nad lesní cestou, tam v temné dálce,
vzduch v černých poutech stíny váz,
les tichý nenápadný zdá se,
kroky rozléhaje zpívají,
měsíčním světlem, vánku snivě,
proletí lehký noční vír.

Zvuk kytarových strun, vlnky vzduchu -
vůně vábná,
jak svěže čerstvě provětrává,
šaty noční paní, tak krásné a hebké,
vítr fouká chladně,
to jest tajemství, proudí dálkami.

Hvězdavou kašnou, jen tak náhle,
zjeví se v odrazu skelném,
v pozadí stromovním dechem,
černý plášť, vlasy hebké,
rytíř s opuštěným srdcem.

Vkročí do trav, nohou vpřed,
a při vánku, lehce, vzdouvaje,
nese se jeho temný plášť,
však oči tmavé září,
je tak sám, přes to, co mu schází,
nevidě těch krás mrtvolně se dívá,
do dálky, do dálky,
kde mezi lístky stromů, ulpívá květ vonný,
stín tmavý, světlu blízce jen,
jako on sám, rytíř černý.

Však hle - v nebeské dáli,
zjeví se náhle - znenadání,
v měsíční záři, pohádkový to sen,
dar srdce poklad duše jen,
v průsvitných stříbřitých šatech.

Ta dívka v bělostných závojích,
vlasy jako sníh - bílé, prameny záře hvězdné,
bosá chodidla ponoře rosou v trávy,
tichonce zavzdychá.

Jest to snad přízrak, pleť perleťová,
oči plouc kde hvězdná obloha,
noční jezera, vymalované,
a zpívajíc vzdavá ruku, prsty klepe,
rytíř stane v náhlém opomění.

,,Černý rytíři, vyzveš mě k tanci?
Mé srdce se trápí, ty chrabrýs, šlechetný,
máš odvahy a síly, dost,
ach, a já blouzním,
vyzvi mě k tanci, můj černý rytíři!"

Vzduch vůně plný,
jako večerní květ,
kdy temná obloha stává se oponou,
mlčíc, nestihl povědět,
však tančí, velmi rád,
teď však hvězdné ty oči naplněné jsou, vše mlží,
a jejich šat zaplaví azurová modř,
obloha v mžiku se zastaví,
jako by zadržela dech.

Všechno stojí,
jen tlukoty srdcí - třebas mohli jednou jdoucí,
společně za hudby plamenné plát,
teď však každé samo, skvoucí,
musí své tiché tóny hrát.

Vítr fouká, rytířův zvedne se plášť,
jak pomalunku rámě nabízí,
což však se stane, když světlo prostoupí tma?
Co pak sobě počne, ta láska veliká?

Zvuk kytarových strun,
tak smutný, tak upřímný,
je příběh dvou dnů,
těch temných, tak tesknoucích,
kdy ruku v ruce tisknouc,
tak jemně, tak z lásky,
to on ty bílé prsty,
tak pevne svíral.

,,Miluji tě, jsi můj život jediný,
jako hvězda, tak vzdálená tvé zemi,
kdy v tmách šumivým lesem, při mechu rostoucím,
ty odpočíváš, bdící můj milý,
tak zdálky a přesto sladce,
necháváš pronikat září stíny,
není to dílem z tvojí viny,
že světlo a tma, jsou vzdálené,
já pozorujíc shůry, divy,
vzpomínám, jak chybí mi,
tvé oči nočních jezer,
můj černý rytíři,
nemůžeš za to,
jsem vě hvězdách,
a tys stínem mým."

Vzduch dálkou se nes,
rytíř cestou kráčí,
jest černý, tak temný,
ten krásný mladík.

Vlasy popelavé,
oči z hloubi jezer,
krajinou tmavomodrých světel hýřících,
kroky dlouhé, větru ševel,
a vlající plášť temný,
ten vzdouvajíc se za zády,
stopy cesty smazaje,
lesk perel slz, neštěstí,
jež na ramenou jeho klíčí,
třpytaje pod přívaly vánku,
v melodii stromů, noci příběhů,
černý rytíř kráčí cestou,
a nad hlavou svoji hvězdu,
vnímaje dlouhou chůzí,
zvuk kytarových strun se tiší,
a doznívá......už mlčí.

Inspirace - Skladba "Černý vějíř"