Stříbřité kroky měsíce

Terapie bolestí lásky

Inspirace je nevyzpytatelná...

Může na mě pršet, a stejně netoztaju.
Jsem bílá a pevná, jako sníh,
ale jenom ne studená.

Vařím touhou,
ujala se mě bolest, která přichází po dnech lásky.

Nevím proč, ale je mi špatně.
Nemůžu ani na chvilku v noci usnout.
A mé oči zdobí kroužky z popela...
A krvavé slzy krásu pohledu spolknou...

Jsem zamilovaná a přesto se mé srdce už nechvěje,
je zlomené, cítím, jak pomalu krvácí.
Bude to zdlouhavé umírání,
a přesto jsou tu lidé,
jež dokázali by mi pomoci.

Jen nevím,
kde je hledat.

Padá na mě postupně všechen čas,
padají vzpomínky, hlavně ty romantické.

Proč to nejde tak jednoduše?
Proč musí mi být tak zle,
a nejde mi zapomenout na tebe.

Nemilovat.

Připomínám sloup a přesto se k nebi nevzpínám,
když všechny svaly a prsty mi už ztuhly,
připadám si opuštěná a zavržená,
a to,
kdysi kolem mě procházeli lidé.

Teď však starosti dělá mi,
že soustředím se jen na to,
abych pod těmi špinavě modrými hadry nebes,
abych se schovala před tebou.

Potřebuju jedno nové objetí....
Jen jeden pohled.
Protože nové světlo lásky tu kledbu rozvrátí,
ale... kde ji hledat?

Stojím sama sobě ve výhledu,
nechci přestat tě milovat.
Ale ta vlhkost tísnící se ve vzduchu,
ta radí mi jediné....

Zapomenout.

Ale jak?

Když může na mě pršet, a já stejně neroztaju.
Pak mě ani bouře s vichřicí od země neodpoutá.