Kamarád. To je opravdu hodně...
Jsi jenom kamarád.
Kamarád,
který rozváže si tkaničky u bot,
aby zakopl a mě rozesmál.
Přítel,
který zachytí mé tváře v mdlobách,
když zem se mi z očí do dáli rozbíhá.
Jenom kluk,
který se snaží podržet mi dveře.
A přesto je v tom i něco víc.
Jenom mladík,
který unést mě dokáže,
ač možná nechce,
do svého světa, a přesto o tom ví.
Má strach.
Jsi jenom kamarád.
Kamarád, jo, prej jenom.
Můj hrdina,
vždy po ruce ke hraní si v slunci.
Můj zachránce,
spásný anděl v bezmoci.
Ten milovaný sen,
který už s východem první hvězdy sním,
též první slovo rána,
a docela první ze všech mých myšlenek,
když se probudím.
Jo, jsi jen kamarád, podle nich....
ale uvnitř mě to slovo dýchá.
Prej jenom!
To oni by museli znát.
Náš svět plný barev,
malovat....
Duha,
která roztřese se jen,
když sejdou sluncem z oblohy čechrané mraky,
a ta ruka, kterou jí nabízíš,
aby nespadla,
tu já neodmítám....
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoetryPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
