Stříbřité kroky měsíce

Mé prsty hrají tiše - Zitia Parma

O poslední rakouské císařovně Zitě a trochu i Karlu I.

Mé prsty hrají tiše a klidně,
zvuk odráží se od kostelních věží,
hlas zvenku slunce ponurého truchlivě se bál,
skladba smuteční má znění.

Jako by shluk těch zvuků po stěnách,
přivanul mi cos k obličeji,
jako vůně, by v květů zvonkohrách,
kdy tvá paže svírala pevně tu moji.

Zvuk vlnových výšek pluje lodí chrámovou,
už léty zchraptělý hlas tváři rozjasnit nedá,
zavřu oči, z hloubi melodickou,
mé prsty hrají bázlivě a plaše,
však nepostojí.

A za mojí hlavou,
v šepotu dost sladké hlasy
přinutí mě strnout rozhrnutému tichu.

A za mnou ozve se krok,
možná i vítr z venku slyšel,
a srdci rozvzpomenouc, modrost nebe zabarví v soucit,
cítím průvan, jak za mnou vzdychají tyčky vějíře,
a v rychlosti toho okamžiku,
zaslechnu střel šipek hlasem,
jsi to ty, můj Karle?

Mé prsty hrají svůdně i plaše,
a duše ocitá se v ledovém mrazení,
když vzpomenu si na dávnou bolest,
kdys mě v smrti opustiv,
s dětmi švýcarským ponechal.

Mé prsty spadnou na dřevo varhan,
tak snadno, že jim propadnou, zdá se,
když v mládí občas zbloudím, je to pošetilé,
a to kvůli jedné milé chvilce.

Pro tu, brodě šla bych trním,
nohy pod šarlatovou třpytkou skryté,
vábena vůní,
bloudě v horách, skalami spjata v cele,
pro tebe,
promluv ke mně ještě,
tak moc mi chybíš.

Mé prsty hrají rychle, v chvěje,
otevřu oči, slunce svit prostoupil už sklem,
možná, že mé srdce láme,
ta válka samoty a lásky kmitavé.

Ó Karle, proč jsi mě tu nechal?

Promiň mi, nic ti teď nevyčítám.

Jen, koruna záři své už nedá,
čas zatetelil se ve stínu stébel trav,
jako roznesly se krůpěje vody vzduchem,
když déšť kyselou pachuť války ztrát,
povznesl nad naším lidem.

Ó koruna bledá,
koruna tvá,
mému srdci nedá,
navždy v časech pout.

Zvolna dotknu se kláves varhan,
zvolna, rozléhá se mým sedem pláč,
který přichází po dlouhých dobách,
kdy mlčky jsem svá ústa držela seplá,
jen vždy rozklepanou ukolébavkou
dětem otevřená.

Ó vidím tvé oči v popelavé skvrně světíc obloze,
vidím je v Ottovi, když se usmívá,
někdy mi přijde jako panovník,
jemuž sejmuly z beder zemský dar.

Jak válka zničila nám všechno,
Karle,
naštěstí zdá se prchá rozcházeje,
spadla z hlavy s korunou,
leskem podobna teď zemi,
na níž pomalu já klesám,
v rukou prosby.

Ó Karle,
mé prsty váhavě se třesou,
chtějí hrát, pro tebe,
ty však spíš,
šeďi mračen se klepou!

Z barev tvých očí, znělých láskou,
tvůj hlas, jež přiléhá mi k uším, pokoji chrámu průtok ztíží,
hraním zvanu pryč ty doteky,
šerosvitu, a ticha před bouří.

Slzy pomalu cestu si razí.
Protloukám se tichem v žal,
a za zády pocit tepla, hřejivý,
ach, jen teď bere se ten náhlý rozkvětu šál.

Mé prsty hrají v pokoře, však také v pokání,
chceš-li, pošli lásku ke hvězdám,
ať nebeským rozruchem zavání.
Pokud nespadnou všechny hvězdy k nám.

Mé prsty hrají klidně, a s povzdechem,
co krokem v ranním rozbřesknutí stopy vzplál,
mé prsty hrají snivě a s váháním,
v oknech sněhu kroků líně rozklepaných.

Jen pro ty z vás, koho trochu zarazil název, jedná se o jméno skladby, kterou Zita hraje....