Stříbřité kroky měsíce

Labutě

Labutě mají jediného druhá či družku...

Tak proč ne ty?

Nepouštěj dál ty své bílé labutě,
k řece - slyšíš? Vždyť se utopí!
Nenech je splynout s vodou tak rychle,
poslechni, i když o mně ani nevíš.

Stojím za tebou.
V rukou rozevlátý kapesníček,
to abych zachytila do něj vlnky,
vlnky mé kapající iluze.

No, ne.
Vážně pláču?

Chtěla jsem už dlouho slzy vynést.
Před tebe složit poklonu.
Ale teď vidím, že voda tě drží.
Pořád.
Nic se nezměnilo.

Nepouštěj dál ty své bílé labutě!
Jsou krásné, ale míří jinam.
Jestli necháš je.
Jejich oči zhasnou.
A tvé tváři zbyde jen výsměšný háv.

Jednou nohou bosa do trávy,
druhou váhám došlápnout.

Tak řekni mi to, ať se ztiším!
Jen řekni,
pro svou labuť jedinou...

Co letí výší,
pro tu, co si vybereš,
a tvé srdce příslušící,
jí nenechá mi volný dech.

Snad doufala jsem, že uděláš mě jednou z nich.
Ale spletla jsem se.
Zapomněls...

Nebudu mávat křídly tvojí hlavou,
ani létat s promáčenou touhou....

K tobě!
K tobě! Člověče...

Možná věřila jsem tomu pojednou.
Však teď?

Jedno peříčko přistává,
to - měla bych možná ráda.
Bylo z mých křídel.
Která se někde ztratila.

Protože ty jsi pochopil.
Že nechceš, abych plula jezerem.
V sněhových perutích.

Nepouštěj dál ty své bílé labutě,
jdou teď ke mně,
Huš! Kšá!

Ale jak dopadám na pokrývku v kleče,
která k trávě jako rosa přiléhá,
myslím, že utěšuje mě.

Když mi jedna labuť křídly vysoce,
nad mojí hlavou zamává.

Aby udusila mě tím smutkem.
Že je ti bližší, než já.

Ne, prosím.
Nepouštěj už dál ty své bílé labutě...

A alespoň jednou se na mě podívej.
Abys viděl, co jsi způsobil.