Já myslím, že tuhle jsem měla publikovat už dávno.
Pro tebe, skrytý muzikante....
Jak ti mnozí říkají, ale sám si nic nepřiznáš....
Děkuju.
Tatínku, nalaď mi kytaru!
A zabrnkej, chvíli!
Písničku o dětství!
O tobě - tón metodický,
jež vychází stále ze skrytu tvého hlasu.
Tatínku, prosím, dotkni se prsty strun,
kdybych bývala dívala se líp,
mohla jsem jít ve tvých stopách.
Sáhni na to tmavé dřevo,
opadlé už věky léty,
a rozechvívaje se vichřicí za zimi.
Tatínku, vem staré trsátko do ruky,
zahrej, prosím, uchop svůj hmatec
a prsty
prsty nech dopadat tam, kam dřív,
kdy v notách ponechal jsi sám sebe usínat i bdít,
na linkách našel poslední takt své písně,
zpomalíc seděls v hraní,
kdy místnost se překvapením zalkla.
Tatínku, nalaď mi kytaru,
je už tak pozdě, vím.
Král na obloze žene své poddané k západu,
již vše zalesklo se krví,
už je to tak dlouho, co jsi mi nehrál.
Však v noci svého života,
každý se rád vrací,
při ohýnku popadaných vzpomínek.
Tatínku, nalaď ty struny staré kytary,
vždyť ještě hraje,
a i v setmění,
objeví se v neznám žáru světlo,
to, co dřív.
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoesíaPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
