Stříbřité kroky měsíce

Maluj tmavě modrou!

Miluju tmavě modrou....

Temnou modrou...

Modrou všech vzpomínek...

Smutnou modrou....

Pomoz mi zbavit se té lásky,
prosím, zkus po ní lehce sáhnout,
abych ztratila poslední kousky,
které mě k tobě vážou.

Je to umučení, ty sladké chvilky,
kdy neudržím své srdce tiché,
nedokážu mluvit svojí řečí,
drž své jasno dál ode mě,
ach, blesku, stesku víry mé!

Neumím se zastavit,
já létala bych ulicí,
už nedokážu vznést se výš,
něco mě k zemi, dolů snáší.

Chci slzy, chci smutek, ten však nepřichází,
ach, marně čekám.

Však slunce, síla poskoků srdce,
ta nenechá v mé mysli vtisk živoucí,
který by mě hřál.

Prosím, tak pomoz mi zbavit se té čarokrásky,
mám pocit, že už to dál nevyzdržím,
je to nemoc, cítím na hrudi vodopády,
jež duní s myslí padajícím zněním.

Já neumím přestat se třást,
je to hrozný pocit záchvěvů,
někdy se však mému srdci zdá,
že pomalu rozplývám se v kapkách ranního mžení,
a umírám pro teplo sněhů bělostných.

Dýchám kouř černých mraků,
abych pomohla svět očistit,
ten zběsilý skok, poslat k ústům oblaků,
prosím, dej si jen říct,
zbav mě té hlouposti v hlubokosti,
tesklivému tichu...