Když se orosí okna vlaku...
Skapal déšť svoji tvář na teplá místa,
praporky krajiny v houští vesele se rozevlály,
popošel oblak dechu v pokoře se kající
na místo věčných vzdechů,
rozum nemajících.
Ne, nemá tady být.
Ten smutek skleněný jak zrcadlo vodní,
ostrov bezejmenný, prázdný o pomoc volající,
mrznoucí jiskření
a v něm rozletěné labutě po nebi, křídel pár,
a touha ránem opilá.
Ne, nemá tady být.
Místo pro chlad, kam šlapal teplý déšť.
Aby rozehřál to ostré neštěstí.
Pak skapal pomalu a sebejistě.
Skapal do dlaní a v sebepoznání.
S myšlenkou prostou a jedinou.
Že doufat smyslu má víc, než mnohým zdá se,
skapal teplý déšť v šedém churavění,
se slovy umučení na zem.
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoetryPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
