Stříbřité kroky měsíce

Z(a) kouzla ranního svítání (náš příběh)

Nikdy nezapomenu na ten pocit, který mě vyhnal z postele, abych se podívala, jak vychází slunce...

Ty ještě spíš, tak to vím.
Když za soumraku brzy ráno vstávám,
a hlava těžká padá dolů,
v kruhu tvých slov se motá.

Ty jsi moje naděje, pořád to cítím,
a vše je náhle jako hlavolam,
když ve tmě sladké, jež světlo tiší,
spatřím tvé jasné hřejivé oči,
jež přímo na mě hledí.

Ty mi chybíš, tak co s tím?
Bolí mě každý samotný krok,
kdy proplouvám ladně chladem rána,
a bez jediného milého slova,
vnímám ten dlouhý příjemný zpěv,
kdy ptáčci vyznávají si svou lásku,
ale kde jsi ty teď?

Ty ve snech mě navštívíš, a já rychle zmizím,
když ráno myšlenkami ke mně volá,
ta denní skutečnost, že nejsme my dva,
pod křídly těch zvonivých kroků,
jež povznesou, pohladí, obejmou,
a já můžu na tebe se pousmát.

Ty jsi ten, kdo hlavu svou odvrací, a to bolí,
když snažím vše se tvým očím říct,
co je se mnou, co v sobě nosím,
tvá mysl se uzavře a já si připadám,
jako bys mě nechal samotnou v lese.
Mezi stromy, kde slunce nezavítá,
na pospas prázdné temnotě.

Ty nechceš mi jistě říct, na co myslím každým dnem.
A radí mi srdce, ať nevzdávám se.
Když cítím ten závan, kolem se mihne,
ta chvilička, kdy se na mě podíváš,
a já nemůžu ustát ten tlukot,
srdce mé tělo předbíhá.

Je to jen chvíle, pouhá chvilinka,
ale já se snažím věřit tomu, když cítím ten vzácný jas,
jež prozáří páry suchých stromů,
spustí vlažný déšť z rána.

Tak jemný, aby pohladil.
Teplý, aby zahřál.

A jasný svou průsvitnou barvou mých snů,
abych tě konečně mohla políbit,
tys strnul na místě, nad hlavou nebeské výšky,
sklo diamantů se blyští.

Ty jsi můj nalezený směr,
já ztratila se, byla jsem dlouho samotná,
v tom lese, kde vůně mízy se vznáší,
v povětří vánku, mezi stromy plačícími,
které dělají mi volnou cestu.

Ty - jsi támhle, na konci lesa - já z dáli vidím tě,
neumím utíkat, co krok to ostrý střep v nohou,
ani suché listí jemné, nevysuší tu říčku krvavou.

Ten šepot těch tichých lesních toků,
co kroků čekám, až přistanu v tvém náručí,
aby ses mě konečně trochu dotknul,
svou září ojedinělou když v lesních potocích,
teď zrcadlí se mé dno,
kráčím blíž.

Tys hlasem mého srdce, našel si cestu až ke mně!
Já vím, je to beznaděj.
Ale zkus ji umlčet!