Pro houslistku, kterou jsem nikdy neslyšela hrát.
Když vítr přejíždí smyčcem po strunách,
cosi ve mně náhle pohne se,
jako bys zavadil o domovní práh.
A upadl přede mnou.
Když vítr chodidly sní dojít kouzel,
naráží prudce, kope do mne,
jo, je to trochu mrazivé,
je chladný a studený.
Ale padá mi k nohám s kousky roztrhaného nebe.
Když vítr ujal se mne v snách,
pochopila jsem, proč vždy stromy tak třepotá,
jen, aby shodil ten kámen,
co spočívá mi v hlavě, jako by držel se ve větvích.
Když vítr zpívá sólovou,
jo, zní mi lenivě ten jeho doprovod,
ale léčí, pomáhá ustát,
stačí mi chytit se jeho hlasu,
a přidat svůj zpěv.
Když vítr jezdí smyčcem po strunách,
mnohdy krajina červenou se rosí,
nebo zlatem kropená se zdá.
Je jedno, jestli zrovna svítí měsíc.
Je to jen vítr, co obul konečně své bosé nohy,
aby nám mohl přijít hrát...
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoetryPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
