Stříbřité kroky měsíce

My dva a...... les

Teď jediný list z toho lesa nahání mi strach...

Ale tehdy,

tehdy to bylo jiné..

Vzpomínám nerada, však...

Ráda dýchám vůni lesa a trav,
je to krásné, být tu.
Vnímám, jak nám pomalu klesá,
malá dřevěná lavička,
to místo, kde jsme.
My dva.

Cítíš ten větřík, který chytá tě za ruku?
Nene, to nejsem já.

Podívej se na mě, prosím.
Tvoje oči.
Nemůžu přestat.
Chci v nich utonout.

Vidíš ten krásný modrý odstín oblohy?
Takové jsou,
tvé oči.

Chtěla bych přisunout se blíž k tobě,
a ucítit tvé prsty.

Dáváš mi znamení?
Nejsem si jistá.

Jak krásné je, se tě dotýkat.
Abych věděla.
Co můžu si ještě přát.
Od tvého srdce.

Tak nadechni se taky, neboj!
Jsme tady jen a jen.. my dva...
co mohlo by se stát?

Zakopla jsem,
pomůžeš mi na nohy?
Vím, že jo, ani nemusíš podávat mi ruku.

Stačí,
když se o mě otřeš pohledem.
A zjistím o tobě všechno.

Je to romantické, vždyť víš.
My dva a to ticho.
Jenom šum lesa a malý výhled,
který zakryl všechny naše obavy.

Tak už pojď, rychle, než se setmí!
Ach jo, zůstala bych s tebou tady,
ale neboj, pokud budeme chtít,
čas vezme nás sem ještě někdy...