,,I kdybys mě vedl trním, stejně bych s tebou šla..."
Vedu tě tmou, která zrůžoví,
vědu tě řekou, v níž zhyne mého srdce chvost,
vědu tě cestou bez kamení,
vedu tě ztracenou stezkou, v závanu posledního letního mámení,
ne, není to zápal poledne!
Vedu tebe, svou vílu k sladkému prameni,
vedu úzkost, která zdá se nesvá,
vedu čas, ten hukot v rozhořčení.
Vedu obraz ohně slunce, šleh plameny, nitru sálání.
Vedu lásku svou, za ruku, však prsty po temeni,
vedu svůj klíč k tajným potřebám,
tebe, a přesto se nedotknu těch rysů snových,
přesto nechám svůj žal stát.
Vedu tě jemně zvonělým průchodem plátků pivoněk,
vědu tě po jezeře a modři vody smyslné,
nechci tě vyděsit, krásná panno, oči tvé nohy prozří hladině,
vedu prsty sobě kapkami mihotavých se skal,
však jen ty víš, jak jít,
ne já.
Vedu tě svitem zalesknutí, jak cítím svůj tep proudit žilami,
je mi jasné, že nemám hledat odpovědi,
slyším už v přítmí stromů chaos běsnit.
Cítím, jak za námi se uzavírá les.
Vím, vedu svou hvězdu, Večernici,
která poletuje v podvečerním kouzlu.
Vedu tě tmou, a ta nezrůžoví,
vedu tě vstříc zmatenému.
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoesíaPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
