Byla jednou jedna idea....
V bouřlivém hluku tvých slz,
jemně, v tichu dusivém,
údivem pomalu ztrácím se,
jak zápasím s chladem mrazivým.
Proč chceme válku?
Kolik krásných srdcí mohlo rozvířit listy cest,
kdyby jen šero nepukalo,
mohlo vlnami ztmavlých temných hvězd,
oblohu, vlky rozedřenou do ruda,
oblohu krvavou, špinavou, churavou,
nechat zablýskat se skvosty, svést
ji ronit modrou...
Nebojme se říci, ne!
Válka přece ničí v květech šálky vůní,
a rozpouští ruce pevně stisklé,
milenci, jež zbloudili z cesty,
nad hlavami vidí zelený mrak chvě,
který chrání, co ještě zbylo!
Láska!
Ta zapletená v posledních nezčernalých listech stromů....
Držme se země,
nestoupejme vzhůru, oblakům,
nebo zachvátí modrojasný stín nebe
kouř černých zmijí,
jedovatých stepí, oči skálopevně zavřené,
a pod víčky slzavý kanál.
Bojme se války,
vždyť její temná sóla k nám už míří,
strachujme se tedy,
aby nebyla zeleň trávy v řekách krve,
ó následuj mě,
dej, ať zaženou se ta mračna zpět,
nebojme se vědět!
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PoetryPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
