Taky to znáte, básníci milí? Objeví se to ve vás náhle jako něco, co jste dlouhou dobu přehlíželi...
Ze západu odlétá a sbírá se ve mně touha,
v jejich vřelých poutech ledový zámek rozmrzá,
a v poznání roztáhnu křídla.
Neznám ty pocity dřívější,
Usadila se ve mně díra do prázdna
stopa.
Voda odplouvá a na ni snáší se vzduchem chmýří.
Chmurné a chmurné jsou ty myšlenky, mi teď cizí.
Nemluvím už dlouho, pouze mlčím, usínám.
O tom... jaký měla jsem dříve sen, přemítám....
a tehdy byly mi verše blízké,
teď rozjímám jen......
O tom všem.
O vodě.
O vodě modré.
O vodě s ponurou hladinou.
O vodě tiché, vnímavé.
O vodě s chůzí neklidnou.
O vodě v myšlenkách, jak dech.
O vodě v poupatech...
O vodě....
O srdci.
O srdci na hladině vody.
O srdci plném krve...
..... plném poezie .......
Kdy ptáci zobali mi u nohou,
kdy dalo se lehce hrát se slovy.
Mnou...
Mnou v pocitech.
Mnou v melodiích.
Mými verši...
Pochyby a nejistota. A nechuť ke svým slovům....
Už víte, o čem mluvím?
ČTEŠ
Stříbřité kroky měsíce
PuisiPonořme se do zvučivých světel tichých vzlyků měsíce. Nechme jeho slzy, ať nám zašeptají smysl nejtmavšího přání černé noci a všechna tajemství smrti padlých hvězd. Ach, ten měsíc, už je tak starý! Je to pán našich snů v sladkosti blaženého spánku...
