Stříbřité kroky měsíce

Uchována v roztoužení

Nejdražším snům ve spaní i bdění.
Nejdražším chvílím, momentům, překvapením.
Nejdražší osobě.
Však ty už budeš vědět....

Chci vzpomínku na tebe si uchovat,
jak křehké léto zurčí mi mezi prsty,
a ukradená krajina svitem malovaná
jako rosa mlčící
dleje v stromoví pod listím.

Chci vzpomínku největší si uchovat,
a ptá se každý - nač chceš svou minulost znát?
To Bůh ví...
Odpověď já mám.

Možná ty nejtišší,
vzpomínky nejhlubší
jež v nitru nevzbuzují hlasité rány
jsou největší a nejkrásnější
vzpomínky snivější než noc
vzpomínky z dětství, na každý rok.

Ty, co oddálily se mi a vykvetly,
vykvetly beze mne a samotné,
zmizely.

A tak už možná nejsem ta, co má strach
mlžný dým odnesl jej teď
kdo-ví kam.

Chci uchovat si prchavé vzpomínky -co mění se každé září,
co mění se každou zimu v bílý sníh.
Já rozkopala jich po zemi už celou řadu.
Bílé a bláznivé líně se třpytí v jednom povzdechnutí,
a bude jich ještě kopec.

Vzpomínky toulavé jsou jako střela,
vzpomínky usínají s dlouhou peřinou,
unavena jsem a zapomínám,
s každou vteřinou,
s každou vteřinou!

Tak otevři mi oči, konečně!
Já tak ráda vzpomínám!
Časový proud nesmí se vzdálit mému životu.
Všechno šediví a zhasíná,
a jenom pocit, mi do breku.
Povídá, co v hlavě mám.

Já totiž.....

chci vzpomínku na tebe si uchovat.
Na hudbu léta, v záblescích pole zlatavé,
chuť větru jako na kolotoči
v hlase ptáků slyšet ohňostroj

A opět já v roztoužení upadám
že navzdory tomu zapomínání
chci si tu vzpomínku jedinou uchovat
protože kamarádku jako tebe víckrát
už nepotkám.