Stříbřité kroky měsíce

Soumrak s námi

Poslední světlo z večera....

Ten kousek modrého nebe,
co zjevně poslední zdál se být,
mi utkvěl v paměti navěky,
jak vítr kreslí, pohrává si,
s paprsky v mračnech se ztrácejících.

A září jediné světlo ve tmě,
tak husté temnotou vonící,
jež obleží lesy a pole,
provětrá trávu ševelící,
rozhrne křoviny, k mým očím pronikne,
ucítím jemnou vůni,
jež dokola mnou zatočí, dlaně polechtá.

Za obzorem stíny se ztrácejí,
a tok slz chci ponechat v sobě.

Nejde, já cítím,
ty rány, co duní,
jež těžce naléhají prosíce,
ať se otočím,
zpět své nohy pustím,
a nechám odlákat se.

Uléhám v myšlenkách k zemi plačící,
snad aby ta bolest se odtrhnout mohla,
jenže já stále vnímám ten třpyt,
úsměvů zdá se snad plachý,
když srdce popadne nejeden stín,
a skrývá ten žal, tvář vidět nedá,
však já to vím, co uvnitř pobývá.

Nebe nade mnou,
unášeno vůlí mou,
jako by vánek sladký,
dokázal vnímat mé pocity.

Tu roztrhne se obloha, teď v ní tmavá modrá jest,
jako by nadechla se přede mnou náhle,
a slova nevyřčená nechaje rozléhati.

Po okolí, krajině mojí,
za obrozem stíny stojí,
a já jsem tady,
u stromů světlem hlazených,
kde poslední modř večera,
ztrácí se ve větru do šera.

Kde stesk má duše nalezla,
ach, za obzorem, tam v dáli,
chybí mi, stíny stojící,
když spolu jsme se zvolna smály,
v radost a jásot propukla,
moje duše, obvykle zamlklá.

Stojím v noci pod oblohou,
kde barevně s černou se sladil ten tón,
tam voní studený závan větru,
a hvězdy už vesele blikají,
kde nádech oblohy spočinul,
rozplynul se ve vlnách nebeských,
ten poslední kousek modrého nebe,
lehce zachvěl vírem myšlenkovým,
kde stojí dva stíny,
to místo hlavy mojí,
jež z ní nikdy neztratí se,
obloha podala ruku svoji,
a to změnilo dálku mezi námi.