Mám tu čest tě poznat, Pottere

1.

Tak a je to konečně tady. Dočkala jsem se tak jak mi to všichni slibovali. Stojím na nástupišti devět a tři čtvrtě a tetička Albia mě drtí v náruči. Musím přiznat, že i mně se bude stýskat. Uvidíme se až o vánočních svátcích. ,,Slib mi drahoušku, že mi budeš neustále psát" fňuká mi do ramene. ,,Neboj se, taky se mi bude stýskat, ale pokud mě nepustíš tak mi to ujede" usmívám se a vyklouzávám jí z teplého obětí.

Ačkoliv je teprve 1. září, vzduch už není nejteplejší. Vlak zahouká na povel pro poslední opozdilce k nástupu a já se vydávám vstříc nové etapě svého života. Teta mluvila o Bradavicích pouze hezky, i když zažila druhou kouzelnickou válku, povídala že to byly přece jenom nejkrásnější léta jejího života. Nastupuji do Bradavického expresu a vydávám se chodbičkou najít nějaké volné kupé.

No, když jdu jako poslední tak asi žádné volné nebude. Tleskej si Whitová! Směju se vlastní hlouposti, že jsem si nezabrala volné kupé, dokud bylo.

Můj největší mínus je ten, že většina tu už nějaké přátele má, jen já ne. S tetičkou jsme totiž žily v mudlovském světě, nějak jsme nepotřebovaly kouzla a aspoň umím něco jiného než je používat hulku.

Tetička je čistokrevná čarodějka, ale o mně nebylo jisté, jestli jsem to zdědila po rodičích. Vlastně, já o nich toho moc nevím. Teta říkala, že když jsem byla malá tak odešli a už se nevrátili a že se tím dál zabývat nemám. Tak se tedy nezabývám, ale spíš by mě zajímalo jak je to dlouho do Bradavic, protože si nejsem jistá, jestli to ve stoje zvládnu. Všude plno.

Z ničeho nic sebou vlak cuknul a já už si to mířila na zadek, teda dokud jsem neucítila někoho, koho jsem očividně nabrala s sebou. ,,Sakra to tu stojíš a čekáš na lidi na které spadneš schválně, nebo co?" mumle očividně nějaký chlapec pode mnou.

,,Jo, schválně tu stojím a čekám konkrétně na tebe, abych tě rozlehla" drze se na něj ksichtím a slézám z něj.  Už od pohledu ten chlapec vypadá pořádně nafoukaně a jeho křivý úsměv to potvrzuje. Podává mi pomocnou ruku abych vstala a já přijímám.

V ten moment se mi blýsklo před očima a pocítila jsem lehký tlak v hlavě. Začaly mi tam běhat vzpomínky na dětství, tetička a já. Teď se tam objevila nějaká rudovlasá žena a blonďatý muž s modrýma očima, ale kdo to-? RODIČE! Vždyť to musejí být mí rodiče! A teď vidím samu sebe nastupovat do expresu. Znovu se mi blýsklo před očima a spatřila jsem malého kloučka jak se snaží letět na koštěti. Spadl, někdo k němu přiběhl a smál se. Teď vidím nějakého chlapce jež mění svou barvu vlasů a ten klouček, který spadl z koštěte se tomu směje. Znovu záblesk před očima.

Rychle jsem zvedla pohled na chlapce před sebou, který byl nejméně o půl hlavy vyšší než já a zrychleně jsem dýchala. Neustále mi držel ruku. On na mě pouze rozpačitě vykulil oči a nejistě se podíval na naše ruce.

,,Co to bylo?" vychrlila jsem na něj nejistě? ,,Noo upřímně já sám nevím" sklopil pohled k zemi, ale po chvíli ho opět zvedl. ,,Já jsem James Sirius Potter" pověděl sebevědomě a zatřásl mi s rukou kterou ještě nepustil. ,,Já jsem Sofie Whitová" usmála jsem se také mu potřásla rukou, až poté jsem ji pustila.

,,Dostanu teď vysvětlení proč si na chodbě a padáš na lidi?" povytáhl opatrně obočí. ,,No řekněme že jsem se stala dočasným bezdomovcem" usmála jsem se beznadějně.

,,Spravím tvůj první dojem na mě, když tě pozvu k nám do kupé?" usmál se opatrně a já šibalsky kývla.

,,Přátelé, doufám že vám nebude vadit společnost jedné milé bezdomovkyně" vykřikl James na celé kupé a všichni se rozesmáli a já měla sto chutí ho zabít. Ale teď nemůžu, musím si najít přátele. Pouze jsem nesměle vešla dovnitř a mile se usmála.

 ,,Ehm jmenuji se Sofie Whitová" nervózně jsem si prohlédla obličeje přítomných a trochu se uklidnila. Představil se mi hnědovlasý chlapec Fred, zrzavá dívka s porcelánovou pletí Rose, chlapec se světle modrými vlasy Teddy a blonďatá dívka Victorie. Posadila jsem se vedle Rose a z druhé strany si sedl James. Zbytek cesty probíhal ve vzájemném zpovídání.