➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 13 | Kvůli tobě

DEN 558

Probudila se s tichým výkřikem a tíživým pocitem na hrudi.

Zalapala po dechu a volnou rukou si promnula tvář zcela pokrytou čerstvými slzami. Záda měla ztuhlá od toho, jak usnula na tvrdé dřevěné židli a vlasy se jí přilepily ke spánkům.

Zvedla oči a setkala se s Newtovým upřeným pohledem: byl bledý, ale zcela při vědomí a při smyslech, jak se zdálo: "Křičela jsi," zašeptal chraptivě a trochu se nadzvedl na loktech. "Měla si špatnej sen?"

Bella ho zatlačila zpátky na postel. "Teď bys měl ležet," zabručela vyhýbavě a snažila se nevnímat, jak blízko je mu nakloněná a jak pod studenými prsty cítí jeho tuhé svaly.

V jeho očích se cosi změnilo. "Neměj péči."

Ucukla, jako by ji popálil. "Cože? Děláš si legraci? Alby tě včera přitáhl z Labyrintu. Skoro si zemřel, Newte a já nemám mít péči?!" Ani si nevšimla, že se na židli narovnala a zvýšila hlas.

Newt tvrdohlavě upíral pohled do stropu, ale jeho tvrdá maska trochu pookřála, i když se jí do očí pořád nepodíval. "Chci být sám, Bello," zamumlal nakonec.

"Tak jsi mi nikdy neřekl," zašeptala. 

Něco v ní se zlomilo; měla pocit, jako by se celá místnost zmenšovala společně s ní, v uších ji hučelo, tak neslyšela, jak se Newt snažil něco říct a bez dalšího slova vyběhla z jeho pokoje na chodbu, kde narazila do něčí hrudi.

Zadívala se na podlahu a odmítala zvednout hlavu, než ji Alby zvedl bradu nahoru a pátravě se jí zahleděl do očí.

Slyšel to. Slyšel každý slovo.

Odkašlala si a pokusila se mu uhnout očima, ale on ji dál pátravě pozoroval a potom ji zčistajasna pustil. "Promluvme si."

***

Všichni Placeři na ně vrhali zvědavé pohledy, ale zdálo se, že si toho Alby nijak nevšímá a dál ji vedl přes slunný trávník ze Dvora do Krchálku, který se zdál být jako ústřední místo pro hlubokomyslné rozhovory. 

Vyhovovalo ji být daleko od ostatních, ale když se vysoký černoch zastavil na hřbitově, začala přemýšlet, jestli si přece jen nemohli promluvit ve Dvoře.

Sklouzl po kmeni jednoho ze statných stromů dolů na vlhkou zem nedaleko hrobu nějakého Aidena, po jehož kříži se plazil plevel, aniž by se někdo obtěžoval ho očistit. Bella se posadila pokud možno co nejdál od hrobu Stephena, který se nevzpamatoval z rmutího bodnutí.

"Jsem tu od začátku," začal Alby tiše.

Jeho tmavá pleť se ve stínech lesního šera ztrácela a mihotala, až se chvílemi zdál být jako přelud. "Dokážeš si to představit, holka?" Natáhl se a vzal ze země jeden ze suchých klacíků, který začal přetáčet v prstech.

Ukázal jím doprava, kde se na mýtině rozkládal hřbitov.

"Dost z nich je prázdných, je to jen navrstvená hlína s křížem a jménem. Tak to říkáme čónům, co maj žaludek na to, aby je to zajímalo." Zahrabal rukou v hlíně a vyhledal další, menší klacík než ten, co držel v rukou. "Pravdou je, že jich tu je patnáct.

Patnáct mrtvých čónů za těch osmnáct měsíců, co tu jsem.

Ty hroby," zamumlal a sklopil oči ke svým rukám, "jsou plný. Je to hlína s mrtvolama. Říkáme těm, co přijdou, že jsou to kluci, co měli smůlu a zůstali v Labyrintu přes noc, nebo je bodnul rmut, nebo se jim do rány dostal zánět.

Patnáct.

Myslíš, že jsme idioti? To, že nám vymazali paměť, ještě neznamenalo, že se z nás stali pitomci. Když někdo zmizel v Labyrintu a ráno po něm nebylo ani stopy... Netrvalo nám dlouho, abysme se naučili nový pravidla svýho novýho života.

Nezůstávej v noci v Labyrintu, všechny rány si nech vyčistit desinfekcí. Ne... Všichni ti čóni nezemřeli v Labyrintu. Nezabili je rmuti."

"Proč mi to říkáš, Alby?"

"Nechci bejt jedinej, kdo to ví. Kromě Newta a Nicka. Proč bysme s tím měli žít jen my? Někdo by věděl, jak to tehdy bylo... Chceš slyšet pravdu?" Zadíval se na ni a strašidelně se usmál; jeho oči se v šeru horečnatě leskly a zuby měl nazelenalé. "Ale ty to už víš, že? Došlo ti to."

"Dokážu si to představit," zamumlala tiše. 

Les jako by se ochladil o několik stupňů a za každým stromem, v každém stínu něco číhalo. "Už to je pryč, Alby. Dokázali jste to. Udělali jste pravidla a každej je dodržuje..." Hlas se jí zasekl v hrdle.

Alby zavrtěl hlavou. "Nevíš, jaký to tu bylo," vyhrkl.

Najednou vypadal stísněně. "Proto David musel zemřít. Protože my ty pravidla myslíme vážně a musí se dodržovat. Každej je musí dodržovat, chápeš?" Zkousl si ret a zapíchl do měkké půdy jednoduchý, maličký kříž, který vytvořil z klacíků a zavázal je kouskem utržené tkaničky.

"Viděla jsi ten hrob vzadu?"

Roztřeseně přikývla. "Newt mi o tom říkal."

Alby přesto vstal a vytáhl ji na nohy. "Každá chvíle, kterou tady v tom frasným Labyrintu strávíme, věnujeme tomu, abysme našli východ. Abysme se dostali ven, chápeš? Jsi tu pár měsíců, nevíš, jaký to je tu bejt skoro dva roky."

Hlas se mu zvyšoval a Bella začínala dostávat strach. "Alby..."

Dotáhl ji k malému hrobu a vztyčil se nad ní, jak čekal, až se skloní dolů. Zavrtěla hlavou a pokusila se ustoupit zpátky, ale Alby ji chytil za ruku. 

Věděla, co je dole. 

Dodnes ji to strašilo ve snech a proklínala se za svou zvědavost, která ji donutila se sklonit a odhrnout spadané suché listí, mech a větvičky z malého hrobu zakrytého skleněnou deskou, do které bylo vyryto připomenutí:

Kéž tenhle půlčón výstrahu předá,
že dírou od Klece se utéct nedá.

Půlčón, doslova polovina čóna, se tam pomalu rozkládala, provrtána bílými tělíčky červů s odhalenými bílými kostmi.

"Snažili jsme všechno, abysme se odtud dostali. Občas sem chodím a přemýšlím, jestli tenhle frasák, co se nechal spustit dolů na břečťanu vlastně neměl štěstí. Ani nestihl vykřiknout a byl na dvě poloviny."

Probudil se v ní vztek. "Co po mě chceš? Abych taky skočila dolů a nechala se rozseknout na půlku? Mám utéct do Labyrintu a nechat se roztrhat rmuty?" Stoupla si na špičky, až dosáhla nosem jeho brady. "Co-po-mě-chceš?"

Oči se mu zaleskly. "Chci, abys ho nechala na pokoji."

Zmátlo ji to tak, až o několik kroků ustoupila a tentokrát ji nechal. "Cože?" Hlesla a uhnula pohledem, i když moc dobře věděla, o kom mluví.

"Včera skoro zemřel. Kvůli tobě."

Pootevřela ústa, aby se začala bránit, přestože neměla nejmenší tušení, co na tohle říct, když ji přerušila výstražná siréna, ztišená clonou stromů kolem nich.

"Přijel novej bažant," poznamenal Alby klidně, jako by se spolu jen bavili o počasí a bez dalšího slova se kolem zkoprnělé Belly protáhl zpátky na Plac, kde se začali shromažďovat zvědaví Placeři.