➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 1 | První den

DEN 434

Probudila se s kovovou pachutí v ústech.

Ležela na boku, to vnímala stejně jasně a ostře jako čerstvě vypranou látku měkkého polštáře pod hlavou, ale nedokázala se nijak pohnout jako by měla končetiny ze železa.

Odolala touze nahlas zasténat, nebo otevřít oči a překvapeně si všimla, že slyší lidské hlasy docela blízko u své postele (nebo čehokoli, na čem ležela). Nějaký instinkt ji napovídal, aby nedávala najevo, že už je vzhůru a místo toho se zaposlouchala.

"Jak je na tom?" zamumlal hluboký, zastřený hlas.

V odmlce, která nastala, předpokládala pokrčení ramen.

"Dýchá pravidelně, žádný viditelný zranění nemá, ale..." zarazil se a zřejmě zrozpačitěl. "Vím o léčení asi tolik, co vy. Fakt netuším, co jí je, čóni." Tenhle hlas zněl mladistvě, téměř dětsky a rozvážně; skoro komicky vedle toho hlubokého barytonu prvního chlapce.

Bezděky zadržela dech, když prkna na odlaze zaskřípala a někdo se k ní naklonil. "Je pěkná," broukl nějaký třetí hlas laškovně.

"Minho," zavrčel někdo další varovně.

Nebo ten první?

Pomalu se v té změti začínala ztrácet a jednotlivá slova se jí splývala dohromady. Dech se jí prohloubil a ona téměř proti své vůli znovu usnula.

DEN 435

Když se podruhé probudila, měla přes sebe přehozenou vyšívanou deku z materiálu, který na kůži příjemně hřál.

Opatrně pootevřela oči a škvírou mezi víčky se podívala kolem sebe, ale obraz měla rozmazaný, takže viděla jen střípky: roh dřevěného stolu, sklenice vody, dřevěná prkna na podlaze, nohy židle.

Znovu zavřela oči a pohodlněji se zavrtala do deky. Voněla po něčem přírodním – čerstvém vzduchu, pachu vlhké trávy a půdy – jako by ležela celý den na louce.

Najednou se prudce zvedla do sedu a deku si omotala kolem sebe.

Kde to sakra jsem?

Připadalo jí, že jí myšlenky plavají v medu a nedokáže logicky uvažovat. Přestože netušila, kde je a jak se sem dostala, necítila se nijak ohroženě, nebo vyděšeně. Opravdu byla zmatená, ale nebála se, což bylo samo o sobě důvod ke znepokojení.

"Tak jo, Bello," řekla si pro sebe tiše a vydechla všechen vzduch z plic. "Nejdřív se rozhlédni kolem a najdi nějakou velkou palici na obranu."

Slyšet vlastní hlas ji pomohlo převzít kontrolu nad počínající panikou a třesoucíma se rukama; odhrnula si deku a přehodila si nohy přes pelest postele.

Vlahý noční vzduch ji zaštípal na holé kůži nohou.

Zamračeně se zadívala na levé koleno, přes které se jí táhla bledě růžová jizva; přejela po ní prstem a zachvěla se bolestí, kterou si její mysl nedokázala vybavit, ale tělo si ji očividně pamatovalo.

Jediné co jí na jejím oblečení doopravdy překvapilo (těsné tílko neurčité barvy; volné, snad chlapecké šortky těsně nad kolena), byly sněhobílé ponožky. Zahýbala v nich prsty a chvíli na ně hleděla, než se donutila začít jednat.

"Nejdřív boty."

V duchu se pochválila za konstruktivní nápad, ale v celém pokoji žádné nebyly, natož v její drobné velikosti; což ji přivádělo na otázku, na kterou nedokázala odpovědět: jaké číslo bot vlastně nosí?

Na okamžik ji polil ledový pot a zakymácela se.

"Klid, Bello," napomenula se, "soustřeď se."

Zanechala hledání bot a místo toho se přitiskla na dveře, jestli na chodbě zaslechne nějaké kroky, nebo něčí přítomnost. Několik minut bez hlesu naslouchala a když se jí zdálo, že tam nikdo není, opatrně stiskla kliku a dveře pootevřela.

Vyklouzla ven a tiše za sebou zavřela.

Rozhlédla se po obou stranách úzké chodby.

Po její pravé ruce se ve stínu hluboké noci rýsovalo schodiště, které pravděpodobně vedlo dolů k východu. Tiše se sunula podél zdi a snažila se nadělat co nejméně zvuku, aniž by si všímala dveří všude kolem ní.

Ve chvíli, kdy se postavila na první schod, zaslechla za svými zády šramot a skřípot otevírajících se dveří. Aniž by nad tím přemýšlela, rychle se natiskla do nějakého výklenku, kde byl stín nejtmavší.

Zadržela dech, když se ve světle proudícím do chodby malým oknem vyrýsovala silueta vysokého mladíka s rozcuchanými vlasy. Neviděla mu do tváře, ale rozeznala, že napírá oči jejím směrem.

"Je tam někdo?" zavolal do chodby.

Slova splývala dohromady v nějakém přízvuku, který se Belle zdál cizí, ale nějakým podivným způsobem povědomý.

Nechoď sem, vrať se zpátky, prosila v duchu.

Na okamžik se zdálo, že se vydá kupředu to prozkoumat, ale zaváhal a s povzdechem a nějakou nesrozumitelnou nadávkou se vrátil zpátky do svého pokoje a zacvakl za sebou dveře.

Úlevně si povzdechla a postavila se.

Tentokrát se nějakou nenápadností nezdržovala a křivolaké schody seběhla, až na protest skřípaly a vrzaly. Dostala se do přízemí, ale neprohlížela si ho; na vstupní dveře se doslova pověsila a skoro je vyrazila, jak se toužila dostat ven.

Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu prosyceného něčím aromatickým. Skoro jako na farmě, pomyslela si Bella a znovu narazila na jakýsi blok, který ji bránil ke vzpomínkám, které to někde hluboce v ní probudilo.

Rozhlédla se kolem sebe a tentokrát se v ní projevil strach.

I v matném měsíčním světle spatřila, kde vlastně je a to ji vyděsilo: stála u dřevěné chatrče postavené v rohu obrovského čtvercového areálu ohraničeného neskutečně vysokými zdmi porostlými tmavě zelenými trsy břečťanu.

Čelo se jí orosilo studeným potem, ale než se stačila rozhodnout, co má teď dělat, z letargie ji vytrhl hlasitý hluk v domě, kde pravděpodobně zaslechli prásknutí dveří.

Nezdržela se, aby to zjistila a pudově se rozeběhla doprava, kde viděla tmavý les. Zrovna když se skryla mezi stíny, světlo na zápraží domu se rozsvítilo a ven vyšel ten mladík, kterého ze stínů spatřila na chodbě.

To bylo o fous, pomyslela si spokojeně, když se ohlédla a bez rozmýšlení vyšplhala po kmeni rozložitého stromu do listnatých větví. Znepokojeně se zamračila, když si uvědomila, že vylezla nahoru naprosto instinktivně a přirozeně.

Tohle jsem nedělala poprvé.

A znovu to tu bylo – ten blok v mysli. Pokusila se ho prorazit, ale jen si přivodila tupou bolest hlavy na levém spánku, tak toho nechala a zarazila nohu do jedné ze škvír, aby se pohodlněji usadila.

Až teď – bezpečně skrytá před potencionálním nebezpečím – jí začaly končetiny těžknout a ona skoro únavou spadla dolů na zem.

Opřela se o kmen a zavřela oči, aby si trochu zdřímla.