➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 24 | Noc v Labyrintu

NOC 745/746

Kdyby tušila, jak se její neuvážený útěk do Labyrintu nakonec vyvede, dvakrát by si to rozmyslela; nebo by v Place zůstala alespoň na tak dlouho, že by si vzala svůj batoh s vodou a nějakým balíčkem jídla.

Nebo alespoň pořádnou zbraň.

Byla tak nadšená tím, že se ji podařilo nepozorovaně uniknout do Labyrintu a pustit se po stopě Minha a Albyho, kteří měli několikahodinový náskok, že ji snad ani nenapadlo, jaké riziko tím na sebe bere.

Po několika měsících strávených v Labyrintu jako běžec ji připadal známý a svým způsobem nacházela v stále stejných stěnách a břečťanu útěchu.

Krátce po druhé odpoledne dorazila k Útesu.

Když ho uviděla poprvé, byla vyděšená a fascinována zároveň.

Prázdný prostor ve slepé uličce, široký jako dvoukřídlé dveře a vyšší než průměrně vzrostlý muž, vedoucí do nikam. Vystrčila hlavu ven a rozhlédla se kolem sebe, ale všude bylo to samé: hvězdné nebe; ale stejně jako obloha v Place působila uměle a nepřátelsky, nepřirozeně.

Udělala to, co všichni čóni a ze zvědavosti pustila dolů kámen: padal do temnoty neskutečně dlouho, až ho pohltila tma a on zmizel. 

Neodolala tomu ani teď, ale po chvíli zírání do nekonečna se otočila do chodeb a vydala se hledat Minha a Albyho, nebo ještě lépe toho mrtvého rmuta, kterého se vydali před několika hodinami hledat.

Motala se kolem několik hodin a propátrávala úsek, který se jí zdál i za hranicí toho "nedaleko Útesu" a dostala se až do Minhovy sekce, když to už v půl šesté večer vzdala a vydala se na cestu zpátky do Placu.

Vytrvale klusala dál, když začala pociťovat palčivou žízeň.

Neustále si olizovala rty, jak se je pokoušela navlhčit, ale měla pořád pocit, že jsou napuchlé a praskají. Jazyk se jí lepil na patro a vzduch jí v plicích hvízdal.

Přidala do kroku a představovala si před sebou levitující sklenici čerstvého pomerančového džusu s několika kostkami ledu a barevným papírovým děštníčkem, ale po pár minutách ji ta vize začala mučit a nahrazovat ji Newtova rozhořčená tvář.

Stejně jako ta Albyho, ale tu brzy nahradila představa Lochu.

Do jedné ze zatáček vběhla sprintem, až se jí levá noha smýkla po štěrku, kterým byl celý Labyrint vysypán a Bella sebou plácla na pravý bok. Zaklela a se zaúpěním zavřela oči, když na tváři, loktu a stehnu ucítila štiplavou bolest, jak se jí sedřela holá kůže.

Posadila se a setřela si bradu rukou, kterou si otřela si do už ne tak bílého trička směs špíny a krve a znovu zaklela.

Hmátla ve vzduchu, jak hledala oporu při tom, jak vstávala, ale vtom ji někdo chytil za zápěstí a vytáhl ji na nohy. Vděčně zvedla oči a setkala se s děsivě známou tváří plnou špíny a krve.

Byl to Ben.

***

Pohled do jeho tváře bylo to poslední, co viděla předtím než otevřela oči a uviděla před sebou podivný výjev, který nedokázala rozeznat, protože ji levý spánek horce pulsoval. Opřela si hlavu a chvíli hlasitě dýchala, než otevřela oči znovu a tentokrát spatřila, kde vlastně je.

Ve skutečnosti ležela na levém boku u jedné ze stěn v Labyrintu a přímo před obličejem jí stála něčí špinavá bota. Jedna bota, protože ta druhá noha byla holá, jen s krví, která ji obalovala jako ponožka.

Někde nad sebou uslyšela hlasitý dech.

Pootočila hlavu a spatřila nad sebou Bena, jak ji systematicky obaluje do břečťanového kokonu. "Bene," zašeptala a zamrkala, aby jí mžitky před očima zmizely. "Bene, co to děláš?"

"Přijdou si pro ni," zachrčel pro sebe.

"Kdo přijde, Bene?" Řekla Bella hlasitěji, ale on nedal nijak najevo, že by ji slyšel, i když to zopakovala a trochu sebou zatřásla, aby se pokusila vyprostit se, i když tušila, že je to zbytečné.

"PŘIJDOU!" Zaječel šíleně a zasmál se.

To bylo daleko strašidelnější než jeho tvář.

"Ty ses zbláznil," zamumlala a ostražitě si ho přeměřila, ale Ben vstal a trochu od ní odstoupil. "Bene," zavolala zoufale a znovu se pokusila vyprostit.

Spatřila na jeho zápěstí digitální hodinky, které mu nikdo v Place nestáhl. Ze svého úhlu na ně viděla lépe, než by si přála.

"Musíme odtud vypadnout, brány se budou za chvíli zavírat. BENE!"

"Za chvíli přijdou," zopakoval jako v transu a otočil se k ní zády.

"BENE!" Křikla Bella na jeho vzdalující se siluetu. "Já jsem tě zachránila, frase! Vytáhla jsem tě odtud na svých zádech a ty mě tu za to necháš rmutům napospas?!" Křičela na něj dál, až ji došel dech a on zmizel ve stínech.

"Do hajzlu."

***

Měla pocit, jako by vzdálené zaklapnutí bran ucítila až sem.

Zhluboka se nadechla, aby ovládla narůstající paniku a pokusila se alespoň posadit, nebo se pohnout, ale břečťanové šlahouny, kterými ji zavázal, držely překvapivě pevně a bránily ji v jakémkoli pohybu.

Tohle je doopravdy špatný; ten frasák snad chodil do skauta.

"Mysli, Bello. Vymysli nějaký frasný řešení, sakra!" Zhluboka se nadechla a uvolnila celé své tělo, až se jí všechny svaly rozpustily a měla pocit, že se pozvolna mění v sliz, který se roztéká po podlaze.

Nějakým zvláštním způsobem ji tahle terapie uklidnila a rozstřila její cítění a vidění, jak se jí do těla nahrnul adrenalin a ztlumil bolest.

Díky tomu na stehně ucítila dýku.

Nadšení vystřídal vztek: Vyrazit do Labyrintu jen s nožem na rmuty. To jsem se zbláznila?, ale brzy se jí zase vrátila naděje a ona se začala kroutit a svíjet jako had, jak se snažila pravou rukou dostat k pouzdru a vytáhnout ji.

Po několika minutách jako zázrakem ucítila v necitlivé dlani chladnou rukojeť. To byla ta snadnější část, ale potom zjistila, že vytáhnout ji z pouzdra bude ve svázaném stavu mnohem těžší.

Skoro si vykloubila zápěstí, ale nakonec se jí to podařilo a Bella začala pižlat břečťanové šlahouny, které jí držely ruce, stále pochroumané od toho, jak ji Alby přivázal ke stromu.

Za tohle mě zabije.

Úlevou se skoro rozbrečela, když se konečně po hodině vykroutila z břečťanu a odplazila se do středu chodby, ale triumf brzy nahradil pocit beznaděje a příšerného strachu, když zaslechla vzdálené klapání a bzučení.

Je noc a já jsem v Labyrintu.