➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 28 | Začátek konce

DEN 751

Bella zasténala a projela si rukou vlasy.

"Jako by tohle nemohla bejt ještě horší. Frasně. Frasácký grindi to jsou. Pevně doufám, že tady všichni chcípnem, protože jestli se dostanu ven, zabiju je," mumlal jeden z Placerů a upíral nasupený pohled přímo nad sebe.

Na jednolitou šedivou desku místo oblohy.

V duchu s ním souhlasila – všechno, co se tady za těch několik měsíců, které zde strávila, se zdálo jako osobní pomsta vůči Belle: její první den coby běžkyně je Tvůrci nahnali do pasti a dva z běžců zemřeli a hned poté, co to mezi ní a Newtem začalo vypadat jako tragická láska, prostě vymažou oblohu!

"Typický," zamumlala si pro sebe.

Koutkem oka zahlédla Minha, jak vede Thomase do Labyrintu a jeho příkladu následují ostatní běžci.

Povzdechla si a založila si ruce na prsou, zatímco sledovala ostatní Placery, jak se pokouší normálně pracovat a zachovat obvyklý řád, jak je k tomu ustavičně vybízel naštvaný Newt, ale zároveň se pokoušeli mít zakloněné hlavy a zírat na šedivý strop nad nimi.

"Co myslíš, že se děje?"

"Nevím, Chucku," odvětila Bella a pevně stiskla rty. "Nikdo to neví, evidentně. Zřejmě se s tím budeme muset vyrovnat a pracovat, dokud se nestane něco horšího."

Zděšeně se na ni zadíval a ona si promnula oči.

"Promiň, Chucku, úroveň místo optimismu je na dost nízký hranici. Jestli chceš slyšet nějaký pěkný věci, přečti si pohádku.

Tohle je realita a ta je na houby."

Odcupital pryč a Bella si povzdechla. "Skvělý."

Otočila se od Labyrintu, protože si byla celkem jistá, že bloudit pořád těmi stejnými chodbami by bylo k ničemu; ostatně její sekci za ní vzal jiný běžec, takže se vydala ke Dvoru, odhodlaná dostat odpovědi od někoho, koho se ještě nikdo na nic nezeptal.

***

"Běž se podívat ven. Právě probíhá konec světa," prohodila a položila unavenému Jeffovi ruku na rameno. "Neměl bys u toho chybět. Brzo se začnou rozmáhat boje o Pánvičkovy sendviče; když už se o něj budeš prát na život a na smrt, jeden bych si dala."

Slabě se pousmál a přikývl.

Bella se posadila na rozvrzanou židličku a zadívala se na ni. "Takže ty jsi ta čónka, o který každej mluví. Moc zábavy s tebou teda není, abys věděla."

Byla opravdu krásná – takovou tou laboratorní přitažlivostí se symetrickou tváří, vysoustruhovaným tělem, tmavými vlasy a nemocničně bílou pletí. Bella zatřásla hlavou a mimoděk si přejela rukou po zacuchaných vlasech, které si celé měsíce nečesala, jen si je neustále stahovala do culíku.

"Nevím proč, ale tak nějak tě nemám ráda."

Skoro očekávala, že se dívka probudí a bude s ní souhlasit, ale jen dál klidně oddechovala a lehce pohybovala plnými rty v neslyšných slovech. Bella si přitáhla notýsek, kam meďoši zapisovali její bláboly z kómatu.

Všechno se změní Tome  Thomasi   je to kód  ZLOSIN ...konec.

"Páni, ty jsi teda pozitivní."

Opřela si nohu o pelest její postele a začala si na čistou stránku čmárat nějaké spirály a geometrické znaky, které spojovala do obrazů květin, co nikdy neviděla, nebo si je nebyla schopná vybavit a ty opět propojovala, aniž by se nad tím zamýšlela.

Něco jí zašimralo v hlavě a Bella pero odtáhla od papíru.

Výsledný obrázek byl zmatený a mrazilo ji z toho v zádech na kříži, jako by pozorovala něco známého, ale přesto cizího.

Čím déle se na svůj obrázek dívala, tím více se jí dělalo mdlo.

Když za sebou zaslechla šramot, bezmyšlenkovitě stránku vytrhla z kroužkových desek a složila ho, aby ho skryla před Jeffem, který se vrátil s tácem s několika sendviči a jeden z nich ji nabídl galantním pohybem jako číšník v nějaké luxusní restauraci, ale jeho tvář byla vážná a pod snědou pokožkou snad i pobledlá.

"Díky," zamumlala Bella, vzala si sendvič a vděčně se do něj zakousla.

Celý známý svět kolem ní se hroutil jako domeček z karet, ale ona měla stále zdravou chuť k jídlu. "Divím se, že Pánvička ještě nějaký sendviče dovolil udělat, když teď světlo zmizelo a brzo vychcípou všechny rostliny. Nejdřív ony, pak zvířata a nakonec my."

"Tomu říkám potravinový řetězec."

"Myslím, že se náš život v obřím Labyrintu, který všichni milujeme, pomalu chýlí ke konci," zadeklamovala Bella a zahoupala se na židli.

"Ty z toho máš snad radost," poznamenal Jeff nechápavě a sedl si vedle ní. Vypadal na zhroucení, jak se tam tak choulil do sebe.

"Kazíš mi chuť k jídlu, frasáku," poznamenala Bella otráveně. "Nenávidím to tu – jsem ráda, že tohle skončí... Já– prostě tak nějak vím, že tohle celý má nějakej vyšší cíl než jen nás tu pomalu nechat umřít hlady.

Proč by nás celý ty dva roky drželi naživu?"

Jeff pokrčil rameny. "Doufám, že ten vyšší cíl přijde na řadu dost brzo, protože dneska neposlali zásoby... Jo," potvrdil, když Bella znervózněla. "Všechno jídlo, desinfekce, rmutí séra... PUF."

"Přestaň se chovat jako baba, grinde!"

Bella podrážděně vstala a papír, který svírala v ruce, si nacpala do kapsy kalhot. Bez dalšího slova se sebrala a vyklopýtala z marodky pryč, aby se nenechala nakazit jeho pesimismem a protáhlou tváří plnou rezignace.

Nijak to nepomohlo – stejný výraz měli naprosto všichni.

***

Snažila se nedívat ostatním do očí, když se proplétala zmatenými a dezorientovanými Placery a přitom hledala Albyho, protože si byla jistá, že jeho tvář bude mít pořád tu samou zlostnou masku podráždění.

"Co tu děláš, frasně?" Obořil se na ni, když se k němu přiblížila.

Úlevně si povzdechla. "Chtěla jsem vědět, že alespoň jedna věc je tu pořád stejná. Věděla jsem, že se na tu tvou tupou omezenost můžu spolehnout."

"Za to ty jsi ještě otravnější."

"Beru to jako kompliment," zamumlala Bella a rozhlédla se, aby někde vyhledala Newtovu vytáhlou siluetu se světlými vlasy. Našla ho, jak se dohaduje se Zartem v Zahradách, tak se k němu rychlým krokem vydala.

Mávla na Minha a Thomase, kteří klusali vedle sebe směrem k Mapovému bunkru a postavila se k Newtově boku, když se od podrážděného Zarta odvrátil.

"Všechno jde do kopru," oznámil jí, přitáhl si ji do náruče a zabořil tvář do jejích vlasů. Bella se k němu sobecky přitiskla a chvíli si užívala jeho tělesné blízkosti.

"Měli jsme se spolu vyspat," konstatovala, když se od ní odvrátil. Překvapeně se na ni zadíval a trochu zčervenal. "Jestli se vážně blíží konec světa, nerada bych umřela jako pseudopanna. Myslím to vážně, grinde," sykla, když se pousmál.

Vzápětí zvážněl a zadíval se Placery kolem nich, protože si všiml něčeho podivného. Bella se zaposlouchala a na okamžik zadržela dech: hluk jako by zesílil.

Plac připomínal rozzuřený úl.

"Newte," hlesla Bella a zadívala se na hodinky. "Je po sedmé."

"A brány se nezavírají," dokončil tiše.