➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 25 | Poslední výkřik

20.36
Přešlapuje sem a tam v chodbě. Jsem v háji, už teď jsem mrtvá!

20.41
První nával statečnosti. Napnula hruď a narovnala se v ramenou. Zvládnu to, jsem sakra dobrej běžec. Jednoduše budu běžet tak dlouho a tak daleko, až rmuti budou lízat prach z mých stop! HA!

20.53
Schoulila se k jedné ze stěn. Nebo prostě budu předstírat, že jsem břečťan, nebo kus kamene a doufat, že rmuti nebudou mít dnes v noci hlad... Jo, to se mi líbí, je to tak humánní a–

20.54
Jsem totálně mrtvá.

21.08
Klečí u stěny a dýkou do kamene vyrývá svůj epitaf.

Po zvládnutí druhého panického záchvatu se vzchopila, postavila se na nohy a nechala nedokončený dopis na rozloučenou za sebou. Opatrně postupovala chodbami a při každém podezřelém hluku se tiskla ke stěně a ostražitě se rozhlížela.

Ben taky přežil. Tedy více méně.

První dvě hodiny probíhaly v poklidu.

Kroužila kolem, nikde se příliš nezastavovala a byla neustále na pozoru, až si skoro začala říkat, že to možná přežije.

Donekonečna si opakovala, že každou postupující hodinou má větší pravděpodobnost, že se dožije svítání, ale pokaždé, když se podívala na hodinky, ručičky se vlekly čím dál pomaleji.

O další hodinu později se dostala ke Břitům.

Byly to obrovské žiletky, které stály zabodané do obrovského areálu, vysoké desítky metrů. Už jen při pohledu na ně Belle naskakovala husí kůže, takže se zase otočila, aby vběhla zpátky do Labyrintu, kde se přece jen cítila bezpečněji, když se pod jejíma nohama země zachvěla.

Cítila se jako kdyby stála na hřbetě obrovského tvora, který se právě probouzí z hlubokého spánku, rozmrzelý a velice, velice hladový.

Mimoděk ustoupila o několik kroků dozadu.

Mění se. Labyrint se mění.

Uvědomila si, jak hloupě si tuhle skutečnost představovala dříve – jen jako shluk čar na papíře, jako vzdálený šramot v Labyrintu za vysokými zdmi.

Přelétla pohledem okolí, ale na několik tlukotů srdce byl všude klid, než začal obrovský hluk, který ji začal trhat uši.

Vykřikla znechucením, když uslyšela skřípot ze kterého jí drčely zuby o sebe a zmateně se rozhlížela kolem – zdi za ní se začaly pohybovat nejen doprava a doleva, ale i zajížděly do země, nebo ze země.

Popoběhla směrem k Břitům, aby ji nějaká zeď nerozmáčkla jako mravence a s otevřenou pusou sledovala pohybující se zdi.

Neslyšela ho, jen ho vycítila.

Prudce se otočila dozadu – mezi obřími žiletkami se pomalu pohybovat rmut se svými kovovými pažemi, kterými se odstrkoval a pohyboval se tak pomalu, ale zcela jistě k ní.

Nebyla si jistá, která jeho část je hlava, ale odněkud z té hromady slizu se ozval děsivý jekot a rmut se vrhl přímo k ní ve chvíli, kdy se Břity začaly pohybovat.

Bella klopýtla dozadu a začala utíkat, ale Břity jí začaly zahrazovat cestu a svíraly ji v pasti, ale naštěstí s tím se mezi nimi vymotat měla i ta potvora za ní, jestli se to dalo brát za výhodu.

"Do hajzlu!" Zaječela znovu, aby si dodala odvahu a vrhla se mezi dvě ostré hrany, než se stihly spojit dohromady a získala tak před rmutem chvíli náskok.

Zaběhla mezi stěny Labyrintu a bezmyšlenkovitě začala utíkat dopředu, aniž by se ohlížela, nebo dávala pozor na strany, odkud by mohli vyběhnout další rmutové.

V tu chvíli ji to jednoduše nenapadlo.

Zhluboka dýchala a celé její tělo se třáslo v panice.

Alby si to nemyslel, ale ona ve skutečnosti nešla onen den do Labyrintu s tím, že se nechá od rmuta pobodat a prožije proměnu.

Když za sebou uslyšela klapání, málem se rozplakala strachy, ale vší silou se donutila schoulit se do klubíčka a počkat, až k ní ta potvora přijde, zatímco se zoufale modlila o to, aby byla pravda, že ve dne čóny nezabíjejí.

Ani tehdy však neměla takový strach jako teď.

V hlavě ji bušilo a levou tvář měla vlhkou od toho, jak jí znovu začala téct krev z rány, kam ji Ben praštil.

Ben! Frasně. Jde po mě rmut a někde tady je i ten grind.

Trochu zpomalila a lehce se dotkla místa, kde se jí u pasu houpalo pouzdro na nůž. Prázdné pouzdro na nůž.

"Můžu já bejt taková kráva?" Zasupěla si pro sebe a zlostně si setřela čerstvé slzy z tváří.

Před očima měla jasný výjev – hromádka zvadlého břečťanu s její dýkou, lesknoucí se uprostřed někde na druhé straně Labyrintu.

"Dneska si rozhodně zasloužím zemřít," zamumlala si pro sebe a zastavila úplně, aby se mohla vydýchat a obhlédnout situaci.

V tom se Labyrintem roznesl výkřik.

Zcela jistě lidský výkřik plný zuřivého odhodlání.

Belle se zatajil dech a rozhlédla se kolem, i když věděla, že se to chodbami Labyrintu neslo hodně daleko a kámen všude kolem to zcela zkreslil, takže nemohla určit z jaké strany přišel, ale jednoznačně to křičel nějaký Placer v Labyrintu, čelící rmutovi tváří v tvář.

"Do hajzlu," zaklela znovu.

Jako první ji napadl Newt – hlavou jí mžikla představa, jak se vrhá do hlubin Labyrintu, když se brány zavírají a Bella se stále nikde nenachází, ale ihned tu myšlenku vypudila – Newt zná pravidla a jedno z těch nejpřísnějších bylo, že nikdo se nebude vydávat do Labyrintu na záchranné výpravy.

Potom to musel být Minho, nebo Alby, kteří tu také zůstali přes noc.

Jednotlivé dílky skládačky do sebe začaly zapadat – proto nemohla najít to tělo! Ten rmut ve skutečnosti nebyl mrtvý a stihl jednoho z nich pobodat. I když to Belle dělalo problém, nedokázala si představit, že by byl Alby schopný tu Minha nechat rmutům napospas.

Povzdechla si a otočila se do jedné z chodeb, aby se je alespoň pokusila najít, protože by si to nikdy neodpustila.

Přímo před ní ji o několik metrů dál pozoroval rmut.

Jeho vlhká, narůžovělá kůže bobtnala a hýbala se, jak se ten tvor nadechoval a leskla se v záři neexistujícího měsíce a hvězd, nebo co v noci Labyrint osvětlovalo.

Velice pomalu natáhl jednu z paží – tu, která byla zakončena velkým háčkem na ryby – a zaryl ji do šterku před sebou. Jeho tělo se převalilo a on se začal kutálet směrem ke zkoprnělé Belle.

Stála na křižovatce, stačilo si vybrat jeden ze směrů a vyrazit kupředu, ale celý ten monotónní pohyb, cvakot paží a mlaskavé zvuky pokožky ji fascinovaly a znechucovaly zároveň.

Nebyla schopná se pohnout, jako by měla nohy z olova, prostě tam jen stála a zírala na rmuta, jak se k ní stále větší rychlostí přibližuje.

Pět metrů.

Uvnitř její hrudi se zrodil výkřik, ale nepřešel přes rty.

Tři metry.

Když natáhl paži s kotoučovou pilou kupředu a máchl jí ve výšce středu její hrudi, aby ji rozřízl přesně na polovinu, vykřikla.

Jednou a krátce.