➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 17 | Chystaná vatra

DEN 713

Nádech, raz. Výdech, dva.

Zatnula ruce v pěst, až si do dlaní zaryla ostré nehty. Levé koleno ji cukalo tupou bolestí při každém odrazu o zem pokrytou štěrkem, ale nepřestávala běžet dál v tom samém rytmu, i když jí plíce bolestivě svíraly neviditelné pěsti. Téměř cítila, jak z ní běh vysává energii.

Milovala ten pocit.

Instinktivně zahnula za roh porostlý břečťanem do další chodby a koutkem oka pohlédla na digitální hodinky připevněné na zápěstí pravé ruky.

Za dvě minuty bude sedm hodin večer.

Ve stejnou chvíli na zádech cítila typický závan suchého větru a trochu písku, jak se z útrob labyrintu dral každý den.

Příjemně ji zalechtal na kůži pod tílkem nasáklým potem a prohnal se kolem ní. Pousmála se, když se země pod jejíma nohama začala chvět a do poslední odbočky vběhla plnou rychlostí.

Vzdálenost mezi ní a branou do Placu byla tak akorát pro krátký sprint na šedesát metrů. To byla délka tak akorát pro ni.

Zapřela se nohama o klouzavý štěrk a zrychlila do ostrého běhu. Byla v polovině vzdálenosti, která ji dělila od sluncem zalitého čtverce plného trávy, stromů a křiku desítek chlapců, když se brány – dva obrovské kusy kamene vysoké jako několika patrová budova – začaly se zaduněním a hlasitým skřípotem sunout k sobě.

A přesně mezi nimi stál Nick se založenýma rukama.

Ustoupil jí z cesty a Bella mezi bránou protáhla s tělem posunutým na stranu. Vytáhla nohu v zářivě barevné běžecké botě přesně ve chvíli, kdy se za ní několikatunové kvádry s hlasitým zaduněním spojily a celý Plac utichl.

Zhluboka se předklonila a zapřela se rukama o stehna, aby se mohla vydýchat a vyhnula se tak jeho vzteklému pohledu. "Tohle děláš schválně," konstatoval rozzuřeně.

"Nevím, o čem to mluvíš," broukla Isabella a postavila se vzpříma, ignorujíc bodavou bolest v levém koleni. Široce se na něj usmála, ale Nick se nenechal zmást a odfrkl si.

"Máš tu být včas, místo toho riskuješ, přepínáš se a to koleno je pořád horší," zarazil ji v počínajících protestech, "a dobře víš, že mám pravdu. Koukej si sehnat dalšího běžce, kterej bude střídavě běhat tvou sekci, nebo do labyrintu nebudeš moct za týden ani ty sama."

"Ale–"

"Tohle není diskuze, Bello," odsekl Nick rozzuřeně a otočil se k ní zády, aby se vydal k Dvoru, velké dřevěné budově, kterou Gally se stavitely neustále přestavoval podle hesla: Čím výš, tím líp.

Dvůr vypadal příšerně, ale navzdory tomu byl opravdu pevný a dokázala poskytnout zázemí pro marodku a sklad v přízemí a pokoje pro vyvolené v dalších patrech.

Bella si zasněně vzpoměla na svou postel, která na ni čeká nahoře, ale klusem se vydala do jihozápadního rohu rozhlehlého areálu velkého jako několik fotbalových hřišť.

Hlavou jí problesklo mlhavé poznání, skoro skutečná vzpomínka, ale zmizela dříve, než ji stačila zachytit.

Na okamžik ji to vychýlilo z rovnováhy, ale bzry se dokázala otřepat. Na podobné záblesky byla zvyklá, stejně jako všichni ostatní Placeři, takže tomu nepřisuzovala takovou váhu jako na začátku svého nového života.

Cestou zamávala na několik chlapců, kteří uklízeli primitivní zemědělské náčiní do kůlny a chystali se do jídelního pavilonu na večeři.

"Čau Bello!" Křikl jeden z nich. "Co dneska?"

"Jak bylo v labyrintu?"

Mávla na ně, aniž by zpomalila. "Interní tajemství," zavolala.

Minula velké dvoukřídlé kovové dveře ležící ve středu Placu a u nich postavený stožár s vlajkou.

Plac nikdy nebyl vystaven nepříznivým přírodním vlivům: dešti, nebo větru, takže jako obvykle zplihle visela dolů jako tmavý dlouho nepraný hadr (ne nepodobný tomu, co nosili placeři na sobě a říkali tomu oblečení).

Ušklíbla se a prokličkovala skrze hlouček Placerů k Mapovému bunkru – malé betonové sklepní budově zpola ukryté v lese. Popadla velké kruhové kolo, aby jím otočila, ale dveře už byly pootevřené, tak je odtáhla na škvíru, kterou se mohla protáhnout dovnitř.

Dýchl na ni zatuchlý vzduch podzemí a papírů.

Seskočila posledních několik betonových schodů a hlučně dopadla na podlahu pokrytou silnou vrstvou papírů, až se na ni otočilo několik párů očí. 

"Vogo," oslovil ji Minho a vztekle se zamračil na mapu své sekce, kterou zakresloval na ušmudlaný papír, aniž by zvedl pohled, "musíš tohle dělat pokaždý? Přestaň se předvádět frase a začni něco dělat."

Bella se na něj zazubila. "Miluješ, když se předvádím."

Ostatní běžci odvrátili pohled a jeden z nich bolestně zamumlal: "A je to tu zase," když se Minho narovnal a napnul se v hrudi. Tvářil se jako bůh pomsty a teatrálně na ni upřel napnutý ukazováček.

"Ten fór s vodovodní hadicí–" začal a všichni sborově zasténali.

Bella kolem něj nevzrušeně přešla a začala si u jedné z potlučených skříní odvazovat batůžek ze zad společně s postroji na zbraně – dlouhou dýku na stehně, které Minho posměšně říkal nůž na rmuty a celou sadu vrhacích nožů na levé ruce.

Ulehčeně si povzdechla a vytáhla čistý papír a tužku.

Nešetrně bokem odstrčila Minha, který stále přetřásal tu starou historku o jejich dokonalém vtípku, který byl Bellin nápad, ale byl za to potrestán on (nedokázal se smířit s vědomím, že to celé nebylo jeho dílo).

Sklonila se ke stolu, aby po paměti načmárala do čtverce spleť čar znázorňujících jednotlivé chodby.

I zkušení běžci jako Minho se občas spoléhali na pomocné plánky a kresby, ale Bella byla známá svou dokonalou pamětí. Nevěděla, jak to dělá, ale dokázala si v hlavě přesně vytvořit trojrozměrný plánek celého labyrintu a vždycky věděla, kde se nachází.

Neocenitelná vlastnost.

Načrtla poslední čáru a kriticky si svůj výtvor prohlédla.

Cítila, jak jí za krkem cosi zalechtalo. Prudce se otočila, až o vlásek minula Minhův nos, který mu skoro přerazila. "Co si myslíš, že děláš?" Zeptala se tlumeně a zaklonila hlavu, aby se mu podívala do očí, když se náhle narovnal.

Široce se zazubil a založil si ruce na prsou, až se mu svaly na předloktích zavlnily. "Zapomělas tam napsat den a číslo sekce, čónko," utrousil a pokynul bradou k plánku v její ruce. Ale nebyl by to Minho, kdyby nepřipojil něco typicky vychloubačného: "Co by sis beze mě počala?"

Bella se jako obvykle nechala vyprovokovat: "Frase," zaklela a prudce ho praštila do hrudi, až se rozchechtal a chytil ji kolem ramen.

"Dneska je vatra..." Broukl a Bella se zhrozila. "A ty mi dlužíš tanec."