➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 23 | Mrtvý rmut

"Mrtvej rmut?" Zopakovala Bella pomalu. "Jsi si jistej?"

"Frase!" Vyštěkl Minho podrážděně. "Byl jsem u tý potvory dost blízko na to, abych to viděl blíž, než by se mi líbilo. Pak jsem prostě sebral zadek na ramena a zdrhal odtamtud co nejrychleji to šlo. Co jsem měl frasně dělat? Nedotkl bych se ho, i když bys mi za to dala jízdenku odtud."

"A co paže? Měl je vystrčené, nebo zatažené do těla? Měl mokrou kůži? Viděl jsi nějaký slizový stopy kolem? Měl zranění? Vydával nějaký zvuky?"

"Alby, zklidni hormony!"

"A kde je?" Zeptala se Bella a vpila se ho něj očima. "Daleko?"

"Blízko Útesu," zamumlal Minho a protáhl se. Bella se narovnala a zahleděla se na Východní bránu. "Ani na to nemysli, vogo," varoval ji ihned a zamračil se. "Běžel jsem tak rychle jako nikdy, ale i když si rychlejší než já a jsi odpočatá, nestihla bys to tam a zpátky."

Alby přikývl. "Necháme to na zítra."

"To je rozumný," uznala Bella nakonec, ale Alby se na ni vztekle otočil a v očích mu doutnal oheň. "Hoď se do chládku, holka. Ty tu pěkně zůstaneš."

Minho se postavil na nohy a trochu ustoupil.

"Je to moje sekce, frase," řekla Bella nebezpečně tiše a se založenýma rukama se postavila k Albymu tak blízko, až se skoro dotýkali. Alby se na ni díval z výšky – převyšoval ji téměř o hlavu a rád toho využíval.

"Pojď, bažo," prohodil Minho a začal táhnout fascinovaného Thomase pryč. "Jak znám Bellu, brzo dojde na pěsti."

"Co chceš udělat? Svázat mě?" Zaječela Bella po chvíli hádky.

***

"No," začal Minho a sklonil se k ní. "Asi se shodneme na tom, že navrhovat zrovna tohle Albymu nebyl ten nejlepší nápad, kterej si kdy měla, vogo."

"Frase," zamumlala a zatahala za provazy.

Jedinou výhodou jejího přivázání v Krchálku bylo, že byla co nejdál to šlo od Severní brány, kudy dnešního večera vyhostili Bena. Byla ušetřena pohledu do jeho ztrápených očí, ale od jeho příšerných skřeků a proseb o milost ji to zcela neochránilo.

Zastrčila hlavu mezi ruce a tiše si broukala, než všechno ztichlo.

DEN 745

Ruce měla celé ztuhlé od toho, jak je držela ve výšce očí a usnula ve zkroucené poloze na boku, opřená o kmen jednoho ze stromů, ale hluk otevírající se brány ji dokonale probudil. Pokusila se vstát, ale dosáhla jen toho, že jí zápěstími projela ostrá bolest.

Kroucením provazu se dokázala trochu posunout a spatřit Východní bránu, kterou dovnitř právě vešel Minho a Albym.

"Super," zabručela si pro sebe. "Bella zase přijde o všechnu zábavu."

***

Trpělivě předstírala neklidný spánek, když zaslechla, jak se Plac kolem ní probouzí do dalšího krásného dne v Labyrintu a čekala, až se jí někomu z těch frasáků zželí a ona ho dokáže přesvědčit, aby ji odtamtud dostal.

Když však nikdo nepřicházel, pootevřela oči a spatřila Newta, jak ji pobaveně pozoruje a žvýká přitom kus stébla jako Zart.

"Baví tě to, frasáku?" Vyštěkla Bella a zakroutila zápěstím. Stáhla obličej do smutného výrazu a trochu popotáhla. "Pustíš mě, když slíbím, že budu hodná čónka?"

"Ne," odtušil Newt a vytáhl dýku. "Pustím tě a budu tě mít pod dozorem. Albyho zvláštní rozkaz."

Bella si povzdechla. "Ty nejsi ani trochu zvědavý?"

"Upřímně?" Zamumlal Newt, když ji dýkou přepižlával konopný provaz mezi zápěstími. "Vůbec ne. Co se týče mě, chci bejt od toho zatracenýho Labyrintu a všeho v něm co nejdál to půjde."

O několik hodin později...

Newt zvedl hlavu a zamračil se. "Co se to tam frasně děje?"

"Nemám tušení," zabručela Bella a sklonila se k dalšímu řádku brambor, které od rána plela a okopávala, což patřilo mezi top deset věcí, které by rozhodně dělat nechtěla.

"Půjdu to tam zkontrolovat," řekl rozhodně a hodil motyčku z cesty. Po několika krocích se na Bellu otočil a pátravě se na ni zadíval.

Pokrčila rameny a protočila očima v sloup. "Budu hodná, jen běž," prohodila a shrnula si vlasy ze zpocené tváře. Znovu se sklonila k bramborám, když ji došlo, že se ocitla mimo jeho dohled a Východní brána, kterou Minho s Albym odešli zkontrolovat toho mrtvého rmuta, je jen pár metrů od ní.

A do zavření bran zbývalo dost času na cestu tam a zpátky.

DEN 746

Brány se začaly otevírat s hlasitým skřípotem jako obvykle přesně v okamžiku, kdy se světlo neexistujícího slunce lehce dotklo vrcholku stožáru se zplihlou vlajkou, ale na rozdíl od normálních rán v Place se před Severní bránou shromáždili všichni naprosto bdělí čóni a napínali zrak do tmy na konci chodby.

Prázdné chodby.

"Říkal jsem to," zamumlal Newt a poklepal Chuckovi na rameno, ale ten dál tvrdohlavě stál před otevřenou bránou a zíral před sebe, zatímco se kolem něj začali Placeři s pochmurným mumláním rozcházet na tichou snídani.

"Ještě můžou přijít," oponoval Pánvička slabě, ale i on byl pod svou tmavou kůží ve tváři bledý. "Frase, nemůžem přece příjít o–"

"TAMHLE JSOU!"

Chuckův výkřik byl pronikavý jako siréna – všichni Placeři ztuhli a po krátkém zaváhání se vrhli zase zpátky a tlačili se na hranici mezi prosluněným trávníkem a tmavým Labyrintem, kam nepronikl jediný paprsek světla.

Ale v té tmě se skutečně rýsovaly dvě postavy!

"To je Thomas a Minho!" Vyjekl Pánvička a široce se usmál, zatímco se Chuck tetelil a všichni ostatní souhlasně a úlevně mumlali. "Jen škoda, že Alby..." zamumlal tiše, ale místo toho, aby se oba vydali do Placu, začali se sápat na břečťanové šlahouny.

"Co to frasně dělaj?"

Newt se soustředěně zamračil a sjel pohledem nahoru, kde viselo bezvládné tělo. Zatajil se mu dech, ale otočil se a zvolal: "Běžci!", ale to už se z davu vyprostilo několik čónů a klusem k nim doběhli.

Thomas ukazoval nahoru a sípal něco o Albym, ale Newt ho s povzdechem popadl za ruku a začal ho táhnout do Placu.

"Klídek, Tommy. Běžci se o něj postraraj, ty si teď musíš odpočinout a pak si vysvětlíš, co sis zatraceně myslel, kdyžs tam jen tak vběhl, frasáku!"

"Zachránil nám život, Newte," zachrčel Minho a srovnal s ním krok. "Měl bys projevit víc radosti, že jsme v pohodě, grinde," odsekl unaveně se svým obvyklým sarkasmem, ale při pohledu na schlíplé čóny, kteří stále upírali zrak za ně, umlkl a nervózně se na něj podíval.

"Co se stalo?"

Newt zavrtěl hlavou a sklopil oči.

Chuck popleskal Thomase po hrudi. "Jsem rád, že jste v pohodě, ale... no..." Zaváhal a střelil pohledem po Newtovi, který stále svíral Thomase za ruku, aniž by si toho byl vědom.

Zhluboka se nadechl: "Nebyli ste jediní, kdo v Labyrintu zůstal v noci."

"Jak to myslí, Newte? NEWTE!"

"Bella," zašeptal zničeně a zvedl k němu oči. "Zůstala tam Bella."