➤ EXPERIMENT 2: Labyrint [FF TMR]

KAPITOLA 20 | Potřeba chránit

"MEĎOCHY!"

Kotníkem mu projela bolest, když sprintem vyrazil kupředu k severní bráně, ale i když se to snažil nevnímat a měl náskok, dorazil tam už ve chvíli, kdy se musel prodírat hustým hloučkem Placerů.

Probojovával se mezi nimi lokty, kopal jim do kotníků, nebo šlapal na nohy, ale byl příliš vyděšený a zoufalý, než aby se zastavoval a omlouval se.

Konečně se dostal kupředu a uviděl Clinta a Jeffa, jak se sklánějí nad mohutnou siluetou Bena, který sebou pod jejich rukama škube, když začínalo v jeho žilách kolovat sérum.

Uvolnil jim cestu, když ho táhli do Dvora a úlevně se sklonil k Belle. Seděla na trávě a bezduchýma očima zírala přímo před sebe s rukama třesoucíma se vypětím.

"Hej," zašeptal a lehce se jí dotkl na rameni.

Podívala se na něj a otevřela pusu, aby něco řekla, ale protočila oči v sloup a zhoutila se na zem. Newt sprostě zaklel a přitáhl si ji na hruď. Pokusil se jí vzít do náruče a přenést ji do Dvora jako první den, když přijela v Kleci, ale kotník mu nepříjemně připomněl, že tohle už nikdy nebude moct zopakovat.

"Já ji vezmu," prohodil Peter a opatrně ji od něj převzal. Newt přikývl, ale to už k němu byl Peter otočený zády a on stále seděl před severní bránou, která se se skřípotem začala zavírat.

Minho si povzdechl a vytáhl ho za rameno nahoru. "Dej se dohromady, frase. Je jen vyčerpaná, jak toho grinda táhla přes polovinu Labyrintu. Slyšíš mě, Newte? Bude v pořádku."

DEN 742

Připadala mu tak jiná, tak odlišná od dívky, kterou před více než půl rokem pozoroval, jak poklidně spí ve Dvoře pod vyšívanou přikrývkou – lícní kosti jí více vystoupily a tvář už nebyla tak dětská a nevinná, jak si myslel, když ji viděl poprvé.

"Tohle už začíná bejt trapný," zamumlala v polospánku a převrátila se na bok, aby si pohodlněji lehla a přitáhla si deku blíže k tělu. "Jako bych tady nemohla prožívat jedinej frasnej měsíc bez toho, aniž bych zkolabovala a tys u mě nemusel držet hlídku."

"Někdo musí," poznamenal a odhrnul jí vlasy z tváře. Cítil, jak pod jeho dotykem ztuhla, ale když ji jemně pohladil na vlasech za uchem, uvolnila se a začala dýchat klidněji. "Mělas nějaký noční můry?"

Zavrtěla hlavou, aniž by otevřela oči. "Když jsi se mnou, tak ne."

"Chceš tím něco naznačit?"

Slyšela v jeho hlase pobavení, ale neusmála se. Vztyčila se do polosedu a pevně se na něj zahleděla. "Mám tě ráda, čóne," prohlásila klidně.

"Víc, než by se Albymu líbilo."

Bella zavrtěla hlavou a zastrčila si rozcuchané vlasy za ucho. "Má pravdu, frase. Jsme uvězněný v Labyrintu. Musíme udělat všechno co můžem, abysme se odtud dostali. Je tu cesta ven, Newte. Já to vím!

Jen na ni prostě musíme přijít.

Každej má svůj díl, ne? První pravidlo. Vše, co děláme, je pro dobro všech. Já jsem běžec a tebe Alby potřebuje, abys to tu držel pohromadě," odvrátila oči, když se k ní Newt naklonil a promnul jí mezi dlouhými prsty pramen vlasů. "Dělat něco jinýho je sobecký."

"Jsem sobec," odtušil Newt nevzrušeně, ale v očích se mu něco promítlo. Jako by si na něco vzpomněl, ale než to Bella zachytila, zmizelo to. "Prostě s tebou chci být. Chci vědět, že jsi v bezpečí, chápeš?"

"Ale takhle to nefunguje," zavrčela Bella a zatoužila mít víc síly a odtáhnout se od něj. Jeho vzdor odtupoval ten její.

"Kolik je hodin?" Zeptala se zbytečně a sama se zadívala na hodinky, které měla pořád upevněné na zápěstí. "Brány se brzo otvíraj, musím jít." Přehodila nohy přes pelest postele a stáhla si vlasy do neupraveného ohonu, pečlivě se vyhýbajíc jeho pohledu. "Měl bys jít za meďochama, budou tě potřebovat u Bena."

"Dneska přijede novej bažant. Hoď se do chládku, a jdi zítra."

"Přestaň se mě snažit ochraňovat, Newte!" Vyštěkla a zuřivě sevřela kliku dveří. "Ben neměl v Labyrintu co dělat," řekla tiše a bez dalšího pohledu odešla.

***

"Bello! Guty? Myslel jsem, že si dáš pauzu," prohlásil Pánvička a starostlivě se k ní naklonil, jak v její tváři hledal známky bledosti a únavy.

"Spala jsem skoro dvanáct hodin, frase," odfrkla si a natáhla se po talíři se smaženými vajíčky a slaninou, které běžci snídali každé ráno.

Doslova každé ráno.

Každý večer, když od severní brány běžela k Mapovému bunkru, který stál ve stínech Krchálku, probíhala kolem ohrady s kvokajícími slepicemi a několika kohouty. Hodněkrát se musela ovládat, aby je všechny nezaškrtila a nesnídala jednou něco jiného.

"Nejsem taková bábovka, jak si všichni myslíte," odsekla a zabodla se očima do jeho dobromyslné tváře, až sebou cukl a beze slova k ní přisunul balíček s jídlem.

Zalitovala toho, že na něj je tak příkrá, ale pořád na sobě cítila ten Newtův starostlivý pohled a štvalo ji to, takže se odvrátila a sedla si k prázdnému stolu daleko od čónů, kteří si dnes přivstali.

"Vogo, někdo nám tady vstal levou nohou, co?" Prohodil Minho a bez vyzvání si k ní přisedl, aniž by věnoval pohled jejímu vzteklému výrazu. "Usměj se, frase. Jsi hrdinka! Dotáhnout Bena bez pomoci až sem chtělo fakt duševní síly."

"Nejsem žádnej frasnej Jedi, grinde," utrousila Bella, ale trochu se pousmála a přestala napichovat kousky slaniny se zuřivostí. "Ben bude guty, že jo? Nerada bych, aby to to duševní vypětí nemělo žádnej smysl."

Minho nazvedl obočí. "Došlo ti to, co?"

Vztek se vrátil. "Jo," odtušila a sevřela vidličku jako nůž.

"Vogo, myslel to dobře, tak mu to neměj za zlý. Tomu frasákovi na tobě vážně záleží a potom, co se stalo Nickovi... Prostě má strach.

Možná je to tvoje vina, napadlo tě to?" Zeptal se najednou a nadzvedl obočí. "Hraješ si na nedostupnou královnu, snažíš se toho grinda ochránit, ale jen tím škodíš jak jemu, tak sobě."

"Ty to nechápeš."

"Ne, to nechápu," odsekl Minho a zamračil se. "Jen doufám, že to jednou pochopíš ty. Dřív, než bude pozdě."  Zvedl se z plastové židle a odklusal k severní bráně, aniž by se na zkoprnělou Bellu byť jen ohlédl.