Nekonečno

∞ Kapitola 1 ∞

Celý prostor kavárny zaplňovala sladká vůně namleté kávy, uvařeného mléka, sladkých dortíků a domácí šlehačky.

Vše vonělo překrásně – dokonce i malé cukrovinky, které právě sypala na vysoký kopec šlehačky v karamelovém frappuccinu.

Den byl jasný, plný slunečních paprsků, zpívajících ptáčků a radostných, optimistických lidí. Všichni hosté, kteří toho dne zavítali do kavárny „Modrý oceán" byli spokojení a milí.

Ke kávovaru, u kterého právě stála, přišla Paula; nízká hnědovláska se zastřiženou ofinou, opálenu pletí a jantarově hnědýma očima. Ruce si utírala v zeleném hadýrku. Asi zrovna myla nádobí.

„Už si zase prozpěvuješ, Andy," napomenula svou kamarádku pobaveně a odhodila utěrku stranou.

Andy se pouze usmála ještě divočeji. „A divíš se mi, Paulo? Je nádherný den, kdo by si nechtěl zpívat? Jestli chceš, můžu ještě začít tancovat, je tady ještě dostatek místa -"

Paula zvedla ruce: „Ne, tancování si můžeš odpustit. Naposledy, co jsi tancovala kolem kávovaru, jsi vylila tři kafe, zničila jednu skleničku a rozšlápla kus muffinu, který jsi upustila na zem."

Andy se zasmála. „No jo, stojím na místě."

Všechna káva už byla nalita v hrnku a připravena se podávat. Položila ji na kovový tácek, na kterém roznášela lidem objednávky, a vedle položila čerstvě upečený čokoládový dort. Paula jí pomohla a hodila malou mandli ve skořici obalenou v balení na hromádku ubrousků.

„A teď mě pusť k tomu kávovaru," vyhnala ji hned hnědovláska, „pětka chce další dvě kávy."

Andy s vyplazeným jazykem uhnula a zpoza baru zamířila směrem ke stolům.

Kávu s dortem položila na stůl mladému muži, který si zaujatě četl časopis o architektuře. „Tady to máte, pane," usmála se na něj a položila všechen obsah tácků před něj na dřevěný stoleček. Poté si utřela ruce do zástěry, kterou měla obmotanou kolem pasu. „Přál byste si ještě něco?"

Muž k ní zvedl zrak. Celou si ji prohlédl, od shora dolů. Všimla si i, jak pohledem zavadil o její levé zápěstí. Nervózně ho schovala za záda a koukla se i na to jeho – ale nic. Nebyl to on.

„Ach, ano, jestli bych mohl poprosit ještě na cestu zabalit jeden kus citrónového závitku. U vás jsou doopravdy nejchutnější."

„Jistě, pane," usmívala se dál Andy a sebrala tácek, „mám vám s tím přinést i účet?"

„Ano, to bych byl moc vděčný."

S pokývnutím hlavy Andy zase odešla k pultu, kde zjistila, že Paula už nechala naplnit dva velké hrníčky další kávou a nabírala na talíř sušenky s oříšky.

„Ty dvě támhle," ukázala hlavou Paula ke dvěma dívkám u vchodu kavárny, kterým mohlo být maximálně sedmnáct, „jsou strašně nenažraný. Nesu jim tam asi dvacátou porci sušenek. A asi osmou kávu, každé. Buď jsou vážně šílený, nebo se chtějí otrávit, ať nemusí studovat."

„Taky jsi to dělávala, ne?" namítla Andy. „Kdo by to nedělal, před začátkem prázdnin?"

Paula jen protočila panenkami. „No, ale když už jsme u těch prázdnin... Pamatuješ si Liliu?"