Nekonečno

∞ Kapitola 6 ∞

           

Nekonečno.

Pro chvíli vůbec nic nepochopila a nezaznamenala. Jen si to slovo přečetla na jeho zápěstí.

Hned nato se jí začala třást ruka nervozitou.

NEKONEČNO.

NEKONEČNO.

NEKONEČNO.

Vážně to tam bylo vytetované, napsané tím stejným krasopisným písmem, jakým to měla ona. Stejně ladně, stejně krásně.

Klesla jí čelist.

Pane-bože. Jak se mám chovat?!

Měla začít ječet nebo brečet radostí? Nic nedělat, nebo se mu přiznat a všechno mu říct na rovinu?

Poprvé toho člověka potkám a nevím, co dělat. Wow, Andy, ty jsi ale dobrá!

Tolikrát si před spaním ten moment představovala. Měla milión scén, o kterých uvažovala každý den v posteli. Jak ho potkává na pláži při západu slunce, potká se s ním na kávě nebo v parku, kdy jí omylem uhodí do hlavy míčem, se kterým si hází. Nebo by to byl starý kamarád, o kterém by akorát nikdy nevěděla.

Tolik scén, tolik myšlenek...

A najednou neměla nic.

„Tak, můžeš začít diktovat."

A při zaznění jeho hlasu jí to konečně došlo.

Našla si svou spřízněnou duši.

Našla si svou spřízněnou duši!

Sebastián byl on. Ten, na kterého celý život čekala, o kterém se jí zdály sny a jehož si představovala a snažila se nakreslit, když se nudila o hodinách fyziky. Měl snad hnědé či zelené oči? Hnědé nebo černé vlasy? Vysoký a hubený, nebo nižší, ale svalnatý? Měla tolik představ, tolik snů, ale nikdy ho nedokázala vykreslit dokonale.

A jak před ní Sebastián stál, uvědomila si, že on sám je ta očekávaná dokonalost. Modré oči a tmavě hnědé vlasy. Vysoký, hubený, i svalnatý. Vtipný, pohledný, inteligentní, zajímavý, chápavý. Milý.

A potkala ho na svatbě.

Nedokázala si v ten moment najednou vybavit nic lepšího, žádné lepší místo, setkání, chlapa. Ani si už nevzpomínala na ty vymyšlené a vysněné sny, které se jí v tu chvíli zdály jako vír nedodělaných a naivních myšlenek.

Opatrně mu nadiktovala své číslo, třikrát – vždycky nějaké číslo popletla a musela se nervózně opravit.

Kdo by ale na jejím místě nebyl nervózní? Kdo by se choval jinak?

Teď přicházela ta nejtěžší část; prozrazení pravdy.

„Skvělý, mám tě uloženou." Usmál se Sebastián, a jak psal, mumlal si: „An-dro-me-da... De-Ra-si-lo-vá."

Telefon si zase schoval do kapsy. „Zavolám ti a ty si mě uložíš, nebo chceš moje číslo hned teď?"

„Teď."

Chtěla jen znovu vidět to slovo vytetované na jeho ruce, ujistit, že se jí to nezdálo. Ujistit se, že to všechno se právě teď dělo.

Natáhl ruku, převzal si od ní její mobil a začal svůj kontakt zapisovat, se jménem si telefonním číslem. Při každém pohybu kostí v ruce se mu vyhrnula košile a ona se neustále koukala na slovo, které tak dlouho nesnášela a proklínala.