Nekonečno

∞ Kapitola 11 ∞

           

„Vy jste se líbali na pláži?! Jak to, že mi to říkáš až teď, o tři dny později?!"

„Jako bys mi ty někdy říkala, kdy se s Jonathanem líbáš."

Paula se divoce rozmáchla rukama do stran.

To dělala vždycky, když byla naštvaná, ale nechtěla začít ječet na celé kolo. Pro Andy to už byla tak známá gestikulace, že si jí ani nevšimla.

„Ale vždyť to byl tvůj první polibek se Sebastiánem!"

„Byl to můj první polibek v životě."

„O to je to důležitější!"

Andy vzdychla a prsty objala sklenici se zázvorovou šťávou, kterou před sebou měla postavenou. Paula protočila očima a také se napila své malinové šťávy.

„Andy, vážně, copak to nechápeš?" zašeptala a naklonila se k ní blíž, aby se slyšela. „Je to tvůj první pořádný polibek v životě. A s klukem, o kterém mi tady žvaníš poslední dvě hodiny. Určitě jsi musela něco cítit. Alespoň něco malého. Jediný náznak silných emocí."

Když se nad tím zamyslela, měla Paula pravdu.

„Chtěla jsem tam s ním zůstat. Nechodit domů, jen tam s ním sedět na pláži, jíst palačinky, líbat se a sledovat západ slunce celý večer, celý den. Do nekonečna. Pořád a pořád dokola. Bez jediné změny, kdy bych se cítila celý den milována."

Paula byla chvíli zticha.

„S tím nekonečnem jsi to vzala dost doslova."

Ani si to neuvědomila. Plácala tady Paule, že chce se Sebastiánem trávit čas do nekonečna.

„Ale vážně, Paulo," nedala se, „já... prostě jsem chtěla zůstat s ním. Nebýt schopná se od něj odtrhnout, splynout dohromady. Já vím, že to zní trapně –"

„Vůbec to trapně nezní, Andy," ujistila ji Paula. „Každý se tak někdy cítí. Ty jsi měla tu šanci to pociťovat včera. Stovky lidí by ti závidělo. Je úplně přirozené takhle to prožívat. Takže mi tady přestaň říkat, jak je to trapný, když je to ta nejpřirozenější a jedna z nejkrásnějších emocí v životě."

Andy se lehce usmála a podívala se dolů na svůj talíř. Už na něm ležela jedna jediná brambora s barbecue omáčkou.

„Ale mě se tomu nechce věřit," namítla. „Všechno je to až moc... pěkné. Mám strach, že se něco zvrhne."

Paula na ni pohlédla s pozvednutým obočím a přísným pohledem. Ruce si založila přes hruď a pomačkala si jemnou látku světle růžového svetru.

„Tak na to nemysli." Mluvila teď jako nějaká Andromedina dozorkyně, učitelka, či matka. Ale Andy si nepamatovala, jak na ni máma mluvila. Ale byla si jistá, že takhle by s ní ona nemluvila.

„Myšlením to akorát přivoláš. Užívej si té radosti teďka. Až přijde našpatné chvíle a zkušenosti čas, tak přijde. Nelam si s tím hlavu, Andy.Všechno bude v pohodě."