Nekonečno

∞ Kapitola 13 ∞

           

Sebastiánovo auto stálo zaparkované před domem. Otevřel jí jako gentleman dveře a pak je za ní zabouchl.

„Těšíš se?" zeptal se jí, jakmile nastartoval motor.

Až se ztrapním a budu se bát ti ukázat můj obličej? Jo, jasně! Neznám lepší zábavu!

„Jo," dostala ze sebe, ale znělo to spíše, jako by se dusila. „Nemůžu se dočkat."

Sebastián ji prokoukl, ale nic nenamítal. Pouze protočil očima, šlápl na plyn a vyjeli.

Auto jelo po nábřeží, kde už večer téměř nikdo nebyl. Vystrašili pár racků, holí na ně mávala stařena, které Sebastián omylem nedal přednost na přechodu. Podobala se staré paní, která na ně tenkrát na trhu nadávala, že ničí její zboží.

„Máma udělala kuře s bramborama, rajskou polívku a napekla asi osm druhů sušenek," informoval ji Sebastián, jakmile vjeli do centra města a zastavili se u semaforu. „A taky koupila Colu, což nikdy nedělá. Táta prý dokonce pomáhal s vařením, což je taky dost neobvyklý. Musí se na tebe hodně těšit."

To Andy trochu rozveselilo a zahřálo u srdce. Myšlenka, že by se na ni Sebastiánovi rodiče těšili, byla příjemná a uklidňující.

„Zní to ale všechno výborně." Řekla.

„Jo, a salát," dodal Sebastián.

Andy se zasmála.

Naskočila zelená a znovu vyjeli. Andy se začaly třást v ruce, které měla položené v klíně.

Zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit tím, že počítala každé červené auto, které v protisměru viděla.

Sebastián položil svou ruku na její koleno.

„Uklidni se," zasmál se, „všechno bude v pohodě. Věř mi."

Polkla a přikývla.

„Máma s tátou se na tebe těší. Byl to jejich nápad tě pozvat na večeři, když už jsme u toho. A čtyři druhy jídel máma nikdy nedělá, ani nikdy nekupuje Colu. Táta nikdy v kuchyni nepomáhá, místo toho čte nebo pracuje. Takže buď v klidu."

Přikývla. Nezmohla se na jediné slovo.

Po zbytek cesty se snažila poslouchat hudbu proudící z rádia, aby nemyslela na ty otravné, sápající se myšlenky.

Dům Greenwayových byla malá vila asi pět kilometrů od města. Stála v malé vesničce se šedesáti osmi obyvateli, jednou večerkou, jednou malou školou a autobusovou zastávkou do města. Vila měla velkou zahradu, dvorek, spoustu stromů a houpačku. Stavba sama byla cihlová, třípatrová, ale přetřená na bílo, s terasou u dveří a příjezdovou cestou. Záclony za okny byly červené s bílými puntíky, dveře natřené na modro a u dveří a plotu byly různé ozdobné sošky.

Sebastián zaparkoval na chodníku před dřevěným plotem a otevřel Andromedě dveře. Opatrně vystoupila.

„Tak pojď," pobídl ji a chytil ji pevně za ruku.

Sebastián třikrát zazvonil na zvonek vedle poštovní schránky. Krásným rukopisem na něm bylo napsáno:

Greenwayovi

Během asi dvou sekund se za hlavními dveřmi rozsvítilo a byly slyšet rychlé kroky a štěkání psa.

„Ty máš psa?" podivila se Andy.

„Nemám psa," odvětil Sebastián, „rodiče maj psa."

Pak se dveře rozletěly a rychlými kroky k nim běžela paní Greenwayová.