Nekonečno

∞ Kapitola 8 ∞

           

Vůně kávy se jako vždy proplétala vzduchem jako had a všechny mámila svou krásou, ladností a svůdností.

Andy opět stála u kasy a zrovna jedné zákaznici vracela peníze za zaplacenou kávu. Byl to pro ni den jako každý jiný; v práci, s Paulou, kde celý den pobíhala, připravovala dortíky a uklízela verandu.

Otevřely se dveře a Andy impulzivně zvedla hlavu, aby se podívala ke dveřím.

Stál tam Sebastián. Přes modré oči mu seděly černé sluneční brýle, ale i tak dokázala Andy vycítit, že se rozhlíží kolem.

A hledá mě, pomyslela si a lehce nad tou myšlenku zčervenala.

Paní odešla a Sebastiánovi se tím pádem naskytl pohled na ni. Koutky se mu zvedly nahoru, když o ni zavadil pohledem. Dlouhými kroky k ní přešel.

Našla se přimražená na místě, s tvářemi v barvě zastavujícího semaforu. Pokusila se nějak upravit v odrazu – vlasy jí seděly v neposedném drdolu, ze kterého vypadávaly vlnité pramínky, přes modrou blůzu a černou sukni měla přetaženou puntíkatou zástěru. Byla si jistá, že líčení se jí od rána trochu smylo a rozmazalo a na střevíčcích měla nanesenou tenkou vrstvu prachu ze všeho uklízení, co za ten den prováděla.

„A-ahoj," dostala ze sebe, jakmile došel až k ní.

„Ahoj." Odpověděl s úsměvem.

„Co tu děláš?" zeptala se.

„Přišel jsem, jak jsi mi řekla, že mám udělat," řekl. Ruce si strčil do kapes bundy – kožené, která mu moc sedla. „Chtěl jsem ti navrhnout, jestli nechceš jít třeba do parku? Můžeme se... zkusit více seznámit."

Už jí bolely tváře, jak se posledních pár dnů neustále smála. Ani nyní neodolala. „Já bych šla moc ráda." Ale měla ještě dvě a půl hodiny směny. Sakra. „Jen... dáš mi chviličku? Potřebuju se na něco mrknout."

Odběhla dozadu do kuchyně, kde našla Paulu, která vybalovala a třídila všechny druhy pití, které kavárna nabízela.

„Paulo, Paulo, Paulo!" Andy se k ní rychle přiřítila a chytla ji za ramena. „Sebastián je tady! Stojí u kasy a čeká, až k němu přijdu a řeknu mu, že s ním půjdu ven!"

„Tak jdi!" řekla stejně nadšeně Paula a radostně odhodila jednu jahodově ochucenou vodu za sebe a rozplácla se na dalších krabicích. „Jasně že máš jít! Proč nad tím vůbec uvažuješ?!"

„Můžou mě vyhodit z práce! Mám ještě necelé tři hodiny směnu!"

Paula mávla rukou. „Dělej, že se ti udělalo špatně. Já to za tebe v nejhorším vymluvím. Třeba řeknu, že máš depresi a šla jsi na procházku a popovídat si s milým a pohledným psychologem, který tě má pomoct vyléčit."

„Hej!"

„Dobře, dobře, jen se ti udělalo špatně... Tak jo, ale teď běž, ať ti neuteče on."

„Díky moc, Paulo! Jsi nejlepší!" Objala ji kolem ramen a přitiskla k sobě.

„Já vím, já vím," řekla Paula. „Ale teď už fakt jdi."

Andy se vydala zpátky do přední části kavárny. Cestou si sundala zástěru, rozpustila culík a sebrala si kabelku. Ještě před vstupem ven se na sebe podívala v zrcadle, které bylo pověšené u skříněk, kam si mohli pracovníci ukládat své cennosti.

            Usoudila, že jí to docela sluší.

Přešla k Sebastiánovi, který si prohlížel interiér kavárny.