Nekonečno

∞ Kapitola 2 ∞

Večer jí den už nepřišel tak krásný.

S taškou přes rameno, ve které měla schovanou pozvánku, mířila po pláži směrem do svého bytu. Milovala moře a písek. Pamatovala si, jak byla neskutečně ráda, když se jí podařilo sehnat levný, ale prostorný byt přímo u moře. Každý den si večer sundala boty a procházela se po drsném písku. Nechala si prsty omývat mořskou pěnou a vodou, když občas našla pěknou mušli, vzala ji domů, očistila a pak někde vystavila.

Dnes ale naštvaně odkopávala plechovky, které se na pláži povalovaly. Neměla náladu je ani uklidit, jako každý jiný den. Neměla vlastně náladu vůbec na nic.

Tolik Paule záviděla. Ona se o nalezení jeho vůbec nestarala a stejně ho našla dřív než Andy.

Naštvaně kopla do většího kamene a začala pociťovat bolest v malíčku. „Au," zabručela naštvaně. Pokračovala rychle ve své cestě.

Měla obrovskou chuť si vyhrnout rukáv blůzy na levé ruce, jen se podívat na své vlastní tetování.

A později si ho vypálit z těla a tak podobně.

Pláž byla naštěstí toho večera vylidněná. Nikde nebyl jediný člověk, ani se neprocházel nikdo po nábřeží. Úplně prázdno. Nikdo si proto nemohl všimnout její velmi podrážděné nálady.

Štvalo ji to. Tolik ji to štvalo.

Už osm let snila o pravé lásce — od svých čtrnácti let, kdy se poprvé začala zajímat o kluky ve svém okolí. Tenkrát se jí ale žádný natolik nelíbil. Naopak, spíše ona se líbila jim. Nikdy ale o nikoho z nich neměla na střední škole zájem. Vždy hledala pouze jeho. Věřila celý svůj život v pravou lásku a odmítala přijmout do svého života někoho jiného než jeho.

Samozřejmě, měla strach, aby to nebyl někdo, kdo jí bude nepříjemný. Ale jak vždy říkala její matka: Buď vždy optimistická.

Nakonec svému vlastnímu pokušení neodolala a letmo pohlédla na své levé zápěstí. Slovo, napsané v krásném, krasopisném písmě, se rýsovalo na opálené kůži její ruky. Každé písmeno bylo napsáno v elegantním písmu, kterým se psaly vážné dopisy, spojovalo se s tím následujícím, tak, jako životy lidí. Velké N, končící malým O.

Nekonečno.

Tolik měla chuť si to vyškrábat nehty z kůže, zanechat po tom slově jen malou jizvu.

Ale nemohla.

Nechtěla.

Potřebovala ho alespoň potkat — navázat s ním jedno spojení, jedno malinkaté spojení, aby věděla, jak vypadá, jaký je... jestli by se jí líbil.

Možná že její slovo znamenalo, že bude na svého vysněného čekat do nekonečna.

Teď moc optimistická nejsi, vynadala si sama sobě.

Ale co když ano? Paula měla na svém zápěstí napsáno „Zlatavá obloha" a s Jonathanem Maynem se potkali zrovna v moment, kdy začalo zapadat slunce. Její rodiče měli oba na svých zápěstích slovo „Zelená věda" — ti se zase potkali před učebnou přírodních věd.

Našpulila rty a z obličeje si odhodila pramen vlnitých vlasů.

Přišlo jí v ten moment, že svět je neuvěřitelně nespravedlivý.

Písek se jí lepil na chodidla a dnes Andy přišel jenom na obtíž. Dokonce už ani neposlouchala zvuk moře, jak vlny narážely o nedaleký skalní útes a malé skály schované pod hladinou.