Nekonečno

∞ Kapitola 9 ∞

           

„Musíme rozhodně na skákající hrad a na ty extravagantní horské dráhy."

„Pche, a co střelnice?"

„Tam pak pošlu tebe, abys mi vystřelil růži, zatímco já budu někde kupovat kafe."

Sebastián si ji změřil pohledem, nakonec ale jen protočil očima. „No dobře. Vystřelím ti růži, ale ty mi za to musíš přinést karamelové frappuccino se skořicí."

„Dohodnuto."

Procházeli prostorem poutě – všude bylo spoustu lidí, byla cítit vůně perníku, cukrové vaty a jiných pochoutek. Ze všech stran se ozýval křik a jekot. Atrakce se pohybovaly, z reproduktorů zněla hudba, která se nedala přehlušit.

„Hele, ruské kolo!" řekla Andy a ukázala na úplný konec poutě, kde se majestátně tyčilo ruské kolo. „Tam nás vždycky táta bral s bráchou. Byla to jediná atrakce, na které se Patrik nepozvracel."

„Tam nejdu," zašklebil se Sebastián, „to je moc pomalý."

„Ty seš pomalej."

„Raději pojď. Seženeme nám místo na... tamtom!"

Ukázal na náhodnou horskou dráhu. Vypadala ale docela zajímavě a zábavně a očividně taková i byla, z pohledů, které na tváři měli lidé, kteří na ní zrovna byli.

„Lístky kupuju já, Andy. Opovaž se tu peněženku vytáhnout."

Andy ji zase se skrytým smíchem schovala na dno kabelky.

„Necháš mě vůbec někdy něco zaplatit?"

„Ne."

„Proč?!" vyjekla.

„Protože jsem chlap." Odpověděl Sebastián, jako by to vysvětlovalo všechno.

„Divný," řekla, „před pár lety by kluci byli většinou rádi, že nemusí svou peněženku vůbec otevírat."

„Taky už jsme pár let dopředu, ne?" Sebastián na ni provokativně mrkl.

„Kluci jsou vážně podivní," řekla Andy nahlas, aby ji slyšel.

„Říká holka."

„Říká budoucí filozof, podle tvých slov."

„Sakra."

Zasmáli se tak nahlas, až se na ně několik lidí ohlíželo.

Andy si uvědomila, že v Sebastiánově přítomnosti se smála mnohem víc než kdy jindy. Jistě, s Paulou se také pořád smála a dělala si legraci, ale se Sebastiánem to bylo... jiné. Možná to bylo tím, že to byla její spřízněná duše, nebo to byl kluk, někdo, kdo se jí líbil...

Ať už byl důvod jakýkoli, byla za něj ráda.

Připomínalo jí to pocit, kdy by měla každý den narozeniny.

(Ne, že by to někdy zažila.)

Vydali se směrem k horské dráze.

„No, tak teď se ukaž, mistře Střelbo," prohlásila Andy a ruce si složila přes prsa.

Stála se Sebastiánem už patnáct minut u střelnice, kdy se Sebastián – marně – pokoušel vystřelit pro Andy jednu jedinou růži.

„Ticho, nesoustředím se."

„Já se soustředit nepotřebovala, a i přesto jsem dokázala ze šesti kulek čtyřma něco trefit!"

Zvedl oči v sloup, ale dál měl jedno oko zavřené, pistoli namířenou na špejle, které podepíraly ceny.