Nekonečno

∞ Kapitola 3 ∞

„Andy, Jonathan je dokonalej!"

„To už jsi dneska říkala třikrát, Paulo."

Procházely se obchodním centrem – jelikož byl víkend, všechny obchody zaplňovali zákazníci, kteří dychtivě brali do rukou každý dobrý kus oblečení, šminek nebo čehokoliv podobného.

Paula vedle sebe vláčila již dvě velké tašky, jednu ze Sephory a druhou ze Zary, kde si nakoupila nové kraťasy a pár tílek na léto. S Andromedou neustále chodily z patra do patra, hledaly obchod, ve kterém by si mohly koupit šaty na nastávající Liliinu svatbu.

„To je jedno," mávla rukou Paula a divoce se usmála, až vypadala jako dokonalá replika kočky Šklíby. Pramínky hnědých vlasů jí spadaly přes čelo před očí, ne kolem uší, jako vždy. Andy, za všechny roky, kdy se s Paulou znala, věděla, že vlasy má neupravené jen v jediném případě: je rozrušená nebo až nezdravě moc nadšená. „Prostě... Jsem z toho jen hrozně nadšená, Andy. Není to každý den, kdy člověk potká někoho jako je on."

To máš pravdu, zapřemýšlela si sama pro sebe Andy. Nasadila na svou tvář také úsměv, ale Paulinýmu se nerovnal ani ze šestiny. Pokusila být se pro svou nejlepší kamarádku šťastná. „Ale jsem za tebe ráda, Paulo. Vážně, jsem. Zasloužíš si ho."

Paula se na ni radostně usmála a poskočila si, až pár voňavek, které měla v tašce Sephory, o sebe nebezpečně zacinkalo. „Je to prostě nádherný pocit, Andy. Víš, že je někdo, kdo ti byl osudem předurčen, se kterým máš trávit celý zbytek života a být... co nejvíce šťastný."

Paulina poslední věta ji lehce zarazila. Osudem předurčen? Nejsou spřízněné duše náhodou vědecky předurčeny? Teprve teď, když to až Paul zmínila, nad tím začala doopravdy přemýšlet. Ale ať už to vše probíhalo jakkoli, rozhodně to probíhalo dobře a účinně.

„...No a pak mě teda vzal ještě na kávu, k moři – Andy, posloucháš mě vůbec?"

Zamrkala. Asi musela koukat někam do blba, když nedávala pozor. A to se jí nestávalo často. Oproti ostatním lidem byla naopak většinou vždy vnímavá a držela dokonale téma. „Promiň," omluvila se a Paula si založila ruce na pasu, „slyšela jsem něco o kávy u moře?"

„Ještě že tak," odvětila Paula, „to byla ta nejlepší část."

„Vždycky reaguji, když někdo zmíní kávu," nedala se Andy a ruce si strčila do kapes svetru.

„To jsem si taky všimla. Ale jak jsem říkala; vzal mě na kávu, sedli jsme si spolu u moře a pomalu jsme se seznámili. Nemyslím tím, jako že jsme se ptali sami sebe na nejoblíbenější barvy a tak – i když to tam také padlo – ale Jonathan se mi ihned svěřil, že by chtěl psát cestopisy a chce procestovat celý svět. Taky vím, že bydlí na druhé straně města, poblíž čtvrti, kde bydlí tvůj táta s bráchou, společně se svým vlastním mladším bratrem a starší sestrou. Žijí zatím spolu, protože nikdo z nich nemá peníze na vlastní byt, ale prý jim to nevadí. Aspoň je tam pořád veselo a hluk. Jonathan slíbil, že mě tam jednou vezme se podívat, abych jeho sourozence poznala."

„Není to trochu soukromá informace?" zeptala se Andromeda. „Přijde mi, že na mě je to aspoň dostatečně soukromé."

Paula protočila panenkami. „Jsi moje nejlepší kamarádka, Andy. Taky by ses mi s takovými informacemi svěřila, že?"

Andy jí na tuto otázku nedokázala odpovědět. Sice Paula byla její nejlepší kamarádka, ale nebyla si na sto procent jistá, že by jí převyprávěla celý předchozí den, kdy se setkala se svou spřízněnou duší. Chtěla by si alespoň jednu kouzelnou chvilku z mnoha nadcházejících nechat jen a jen pro sebe.