Nekonečno

∞ Kapitola 7 ∞

„Jak sis užila svatbu?" zeptala se Paula, jakmile zapnula motor auta a vyrazily společně do města. „Neotravoval tě žádnej příbuzný, že ne?"

„Ne," zavrtěla hlavou Andy.

„A Lilia mě nijak neztrapňovala?"

„Ne, neřekla o tobě jediné špatné slůvko."

„Ještě že tak."

Andy byla myslí úplně jinde. Pořád si v hlavě vybavovala Sebastiánův obličej, slyšela jeho smích a připomínala si dotek jeho prstů.

Nekonečno.

Najednou to všechno zapadalo – potkala ho na svatbě, na místě, kdy lidé spojovali své životy, aby spolu mohli trávit čas až do nekonečna. Tak známá věc, a přesto jí trvalo celý život, než na to přišla. Kdyby na to bývala přišla dříve, chodila by na mnohem více svateb!

„No a Henry mě zase donutil tedy jít do bazénu, ale uspokojil se s tím, že jsem si máchala nohy. Pak mě teda píchla včela, tak jsem zmizela, ale Henry mi nedal pokoj a pak jsem mu musela říct, ať se jde najíst. U dortu jsem ho někde ztratila."

Choval se mile, byl laskavý a od pohledu zajímavý. Mohl by snad být lepší? Ne, určitě ne. Sebastián pro ni v ten moment ztotožňoval lidskou chodící dokonalost.

„A pak mi uprostřed rozhovoru s tetičkou May zavolal Jonathan! Tetička mi nedala pokoj, pořád se na něj vyptávala, chtěla dostat jeho číslo, e-mail, Facebook, pak Instagram, kam dává ty své fotky, so udělá... Vážně, hrůza děs to bylo."

A forma, kterou používal, když se vyjadřoval... Mluvil způsobem, kterým vypadala každá jeho věta, každé slovo, pečlivě předpřipraveno. Byl jako básník, který své verše pečlivě sepisuje, nevynechává žádný detail a snaží se, aby byly psány plynuly, smysluplně a dojemně.

„A to bys pak nevěřila, co udělala máma! Zabavila mi všechen marcipán!"

Andy si skousla ret; z nadšení i nervozity. Ten pocit, vědět, že má někoho speciálního v životě, byl nádherný. Pocit, že jí vždy začalo bušit srdce rychleji, kdykoliv si na něj vzpomněla, byl uklidňující a radostný zároveň. Pohled, který jí věnoval, když si prohlížel její tetování, se jí navždy vryl do mozku a nebyla na něj schopná zapomenout, i kdyby se snažila.

(Což se samozřejmě nesnažila.)

„Ale nakonec jsem si vystačila jen s oplatkami, no. Byly ale s mátovou příchutí, ta je taky dobrá."

Paula se na ni otočila, aby viděla její pohled, když si ale všimla, že Andy se kouká z okna auta, s loktem opřeným o opěrátko, řekla: „Hej, DeRasilová! Posloucháš ty mě vůbec?"

„Ne," odpověděla bez zaváhání Andy.

„Díky," zabrblala Paula a šlápla na brzdu před semaforem.

„Promiň," omluvila se rudovláska, „jen jsem o něčem přemýšlela."

„To je jedno," mávla rukou Paula, „já tě taky dost často neposlouchám, když něco říkáš."

„Hej!"

Paulin smích se roznesl autem a po chvíli donutil i Andy se zasmát. Společně ona a Paula, jako za starých časů, kdy si ze všech dělaly legraci, dávaly svým spolužákům přezdívky a ukazovaly na pohledné kluky. V ten moment to Andromedě nepřipadalo o moc jiné.

„Tak mi aspoň řekni, co jsi na svatbě dělala ty."

„Když budeš poslouchat..."

„To bylo jen jednou, Andy! Teď budu poslouchat, přísahám."