Nekonečno

∞ Kapitola 16 ∞

           

„Výtahem nejedu," prohlásila ihned. „Musím zhubnout. Po všech těch dortíčcích, co jsem snědla, potřebuju zase sundat."

Sebastián si ji prohlédl. „Nepotřebuješ zhubnout," namítl.

„Potřebuju." A aby mu to dokázala, přidala do kroku.

„Nepotřebuješ," stál si za svým. Chytl ji lehce za konečky prstů, aby mu dál neutíkala. „Nepotřebuješ zhubnout, Andy. Jsi perfektní taková, jaká jsi. Kdybych chtěl, abys byla hubenější, tak tu s tebou nejsem. Prostě si zvykni, že taková jsi – a pro mě jsi dokonalá."

Pohledem sklouzla na podlahu, jak dál stoupali nahoru.

Jakmile se octli v posledním patře, Andy si vyndala klíče z kapsy a jeden z nich strčila do dírky ve dveřích, které vedly na střechu.

„Sem jsem strašně ráda chodila jako malá," sdělila mu. „V létě jsem si sem přitáhla polštáře a četla si tu, když jsem nemohla spát a táta mě neslyšel vstát, šla jsem sem a koukala na noční město. Na tohle místo mám vlastně strašně pěkné a uklidňující vzpomínky."

Otevřela dveře a najednou stáli na malém celkem malé ploše, kam by se ale normálně vešlo skoro třicet lidí. Okraje byly ohraničeny půl metrovou zdí a pak plotem.

Andy udělala pár kroků dopředu. Ihned se jí naskytl pohled na ozářené městečko pod ní. Slyšela troubení aut, křiky a smích dětí, krákání racků, a dokonce z dálky i tlukot mořských vln.

Milovala tohle místo. Panelák, kde bydleli táta s Patrikem, byl jeden z nejvyšších ve městě. Když se otočila na druhou stranu, spatřila dokonce malé světélko v dálce, které rozpoznala jako vesnici, kde bydleli Isabela a George Greenwayovi.

„Je to tady... Ten výhled... Wow." Dostal ze sebe. Koukal se dolů na chodník pod domem, očima skenoval i park a restauraci na rohu ulice.

Z jeho pohledu dokázala vyčíst, že byl doopravdy mile překvapen.

„Líbí se ti to tady?"

„Moc."

„Já... Promiň, že byl táta trošku mimo." Omluvila se z ničeho nic Andy. „To on je takhle vždycky. Myslí jen na mámu, a jak by všechno mohlo být jinak. Je to takové... lehce neslušené, já vím, ale je to prostě on."

„Jsi mu svým způsobem podobná," na to Sebastián. „Taky se občas zadíváš do prázdna a vypadáš, jako bys byla napůl vzhůru, napůl spala."

„Páni, díky," odfrkla si.

Usmál se – ale jen z části. Oči mu těkaly po celém jejím obličeji, jako by se snažil zapamatovat každý detail jejího obličeje. Pak přelétl pohledem za ní na výhled na město a ruce se mu trochu třásly. Nevěděl, jestli ji má chytnout za ruce, nebo ne.

Svraštila obočí. Měla se ho na to zeptat, nebo ne?

Udělala první krok. Chytla ho za konečky prstů a přistoupila o krok blíž. Stoupla si na špičky a pomalu, opatrně ho políbila.

Připomněla jí to jejich první polibek – na pláži, tenkrát. Připadalo jí to jako tak dávno...

Sebastián ihned zareagoval. Přivinul si ji blíže k tělu, jeho ruce našly její pas a sklonil trochu hlavu.

Připadala jí to jako nádherná chvilka. V hlavě si ji připsala jako další nádherný strávený moment na tomto místě, na téhle střeše, kde se jí stalo už tolik dobrých věcí.

Když oběma došel vzduch, odtáhly se. Sebastián ji nepustil.

„Něco se stalo," povšimla si Andy. „Něco se ti stalo, Sebastiáne," zopakovala šeptem, „a mě to můžeš říct. Stojím za tebou. Mě se můžeš svěřit se vším."

Sebastián naprázdno polkl. Andy věděla, že uhodla správně. Doopravdy byl z něčeho nervózní.

„Já... Nevím, jak to vysvětlit." Odpověděl jí stejně potichu jako prvně ona.

„Já klidně počkám, i kdyby to byla řeč na několik hodin."

Pořád stáli tak blízko sobě, že mezi jejich těly nebylo místo ani pro vzduch. Prakticky si dýchali do tváří, koukaly si do očí. Dokázala v těch jeho rozeznat všechny ty odstíny modré a tyrkysové, do kterých byly jeho oči zbarveny.

„Já..." začal zase. „Andy, víš, co mám za práci?"

„Maluješ." Nemusel ani dokončit větu a ona by odpověděla. „Maluješ, kreslíš. Před pár měsíci ses naučil pracovat s počítačovou grafikou, kterou teď nabízíš firmám, a ony ti za to platí. Chceš se naučit i malovat na stěny, aby sis jednoho dne mohl pomalovat ložnici, ale nejradši kreslíš moře. Jsi ve své práci tak dobrý, že ti za to poslední dobou nabízí tolik peněz, že by sis mohl koupit další dvě vily u moře."

Netušila, proč se ho na to ptá, ale odpovídala. Slova z ní vypadávala tak plynule, až se nedala zastavit. 

„A víš, jaký byl můj poslední obraz?"

„Dokonalá modř," recitovala jako básničku, kterou se učí studenti literatury. „Kreslil jsi moře, ráno, když byl příliv a na moři se dalo rozeznat asi dvacet odstínů modré. A pak jsi domaloval spoustu racků nad to moře a dokonale jsi vykreslil sluneční paprsky vycházejícího slunce. Detailně jsi nakreslil každé zrnko písku, každou vlnu i kámen, který se povaloval na kraji. Všechno jsi to kreslil skoro tři hodiny olejovými barvami. Do rohu ses podepsal do malé, nakreslené mušle."

„A pro koho ten obraz byl?"

„Pro nějakého toho evropského politika, který tvou práci už delší dobu obdivuje."

Sebastián přikývl. Čekal, že Andy mu řekne, o čem mluví. Ona ale měla úplně prázdno v hlavě. Nechápala, proč mu to odpovídala, zrovna na tyhle otázky, proč se zrovna na ně ptal. Cítila ale, viděla to v jeho očích, jak je každým momentem smutnější a zoufalejší.

„Ty to nechápeš, Andy?" zeptal se potichu. Stisk na jejích bocích trochu polevil.

Ze strachu z jeho odpovědi si nedovolila ani dýchat. Cítila se jako socha.

„Budu se stěhovat do Evropy, Andy. Do Maďarska. Budu muset odjet."