Nekonečno

∞ Kapitola 5 ∞

           

„Ahoj."

Krásný, melodický hlas. Dokonce ani ten Sebastiánu Greenwayovi nechyběl.

„Ahoj," ujala se slova Paula a nasadila úsměv. Přijala Sebastiánovu napřaženou ruku. „Paula Fisherová. Liliina sestřenice."

„O tobě už jsem něco slyšel," zasmál se Sebastián. Andy si všimla, jak se mu trošku přivřely oči, když se smál. Pak ale otočil své přízračné oči k ní. „A ty jsi...?"

Andy si odkašlala, stoupla si a nechala kytici tulipánů a narcisů spadnout k nohám. „Ehm, já jsem Andy. Teda, Andromeda, Andromeda DeRasilová, ale všichni mi říkají Andy. ‚Andromedo' mi nikdo neříká." Uvědomila si, že zase brblá, stejně jako vždycky, když byla nervózní. „Jsem tady s Paulou. Znám ji od základní školy. Lilia mě pozvala, protože jsme se vídaly, když mě doučovala z matematiky."

„Nebyla jsi jediná, komu nešla matematika, a měl vlastního soukromého učitele." Znovu se na ni usmál.

Celého si ho prohlédla, od hlavy až k patě. Na sobě měl oblečení, které se dokonale hodilo na svatbu, a to bílou košili, jejíž rukávy sahaly až k zápěstím, černé kalhoty, které se podobaly džínům a boty. Vlasy měl rozcuchané, ale působily dojmem, že ráno před zrcadlem trávil spoustu hodin.

Lilia spojila ruce. „No, já každopádně jdu najít Jasona a pro kus dortu. Hlavně žádné líbání!"

Se smíchem ze Sebastiánovy a Pauliny strany Lilia odešla. Andy se pokusila o úsměv, ale jen se jí podařilo zvednout pravý koutek. Věděla, že to musí vypadat, jako by právě snědla celý citrón.

Paula se znovu posadila na lavičku. Zvedla Andromedinu chycenou kytici a podala jí ji. „Tady to máš. Doma si ji můžeš někde vystavit, a protože tě znám, tak vím, že to uděláš. Měl bys ji vidět," otočila se k Sebastiánovi, „jakmile nepracuje nebo s někým není venku, jen něco vyrábí u sebe doma. Z obýváku má napůl pracovnu, plnou papírů, nůžek, plastových květin, svorek, tužek, fixek, kreseb, návrhů, sedí jí tam počítač, tiskárna, kopírka, má tam různé plánovače, pořád otevřený YouTube, ze kterého pořád něco čerpá."

„Náhodou," ohradila se ihned Andy, „před pár týdny jsem to uklidila. Už mám všechno zase v šuplících a truhlách."

Byla to pravda. Před necelými třemi týdny se rozhodla, že si udělá ve věcech pořádek a celý obývací pokoj kompletně přeorganizovala. Už tam neměla nepořádek, nikde se papíry nepovalovaly a všechny plastové kytky si zandala do květináčů a ozdobila si tím ložnici.

„V truhlách?" Sebastián vypadal, že ho to pobavilo. Andy se roztáhl úsměv.

„V krabicích," opravila Andy a zpražila Paulu pohledem. „Truhly? Pche. Nejsem přece pirát."

„Jen aby," mrkl na ni Sebastián.

Andy cítila, jak rudne. Cítila, jak se Paula začíná zubit jako maniak.

Než ale dokázala nadhodit něco inteligentního jako vždy, přišla Andyina záchrana a Paulina zkáza.

„Paulo!" zapištěl Henry, jakmile se k trojici dobelhal. Sebastián vytřeštil oči, ruce si založil do kapes kalhot a zvědavě malého chlapce pozoroval. Paula viditelně zbledla. „Paulo, tady jsi! Hledal jsem tě! Pojď si se mnou hrát! Prosím!"

„Paula ráda půjde, Henry," odpověděla za kamarádku Andy, ve snaze hnědovlásce zkazit radost, stejně jako ona jí. „Viď, Paulo?"

„Jasně," zabručela Paula. Zvedla se, chytla Henryho za připravenou ruku a zašeptala Andy, „Nesnáším tě," jakmile kolem ní prošla.