Nekonečno

∞ Kapitola 20 ∞

           

„Pět tisíc korun za jednu letenku do Budapeště," brblala si sama pro sebe naštvaně Andy, „pět tisíc. Tolik neutratím ani za všechny dárky k Vánocům."

Už zase stála na letišti, ale tentokrát v řadě, kde čekala, až jí zkontrolují pas. Kufru se zbavila už před hodinou, a hodinu už čekala v jedné frontě, až ji zkontrolují pas, jehož proces trvá tak patnáct sekund.

„Panebože," zamumlala. Nohou si poťukávala o dlaždice na zemi, rukama si pořád upravovala šněrování batohu a koukala se na mobil, kolik jí zbývá času do letu do Maďarska.

  „No tak," zakňučela, postavila se na špičky a nahlédla k místu, kde by si měla nechat zkontrolovat pas. Před ní stálo ještě asi dvacet lidí.

Je to pro Sebastiána. Všechno to je pro Sebastiána.

Doufala, že celá tahle akce bude stát za to. Protože už takhle ze začátku ji to dost nebavilo.

Když konečně přišla na řadu ona, předala policajtce sedící za sklem svůj pas tak rychle, až jí spadl na zem. Párkrát si za okénkem zanadávala (něco o neslušných turistech – přestože Andy byla odsud), než její pas zkontrolovala a vrátila jí ho. Andy se během doslova vyřítila do další části letiště.

Kdyby někam letěla normálně, zastavila by se a prohlédla by si, prošla a nakoupila něco ve většině obchodů, které tady letiště provozovalo. Podívala se na mobil. Sedm minut do odletu.

Trochu zbledla, mobil založila zpátky a rychle se rozběhla doprava, kam ji navigovaly šipky na značkách.

Cestou vrážela do lidí, ale neměla čas se jim omlouvat.

Jestli tenhle let nestihne, promarní svou šanci letět za Sebastiánem, zkazit mu takhle překvapení, o kterém mu neřekla, na které ale byla s Paulou nadměrně pyšná. (Taky ty letenky byly dost drahé a Andy se rozhodně nechtělo kupovat další.)

Jeden strážník jí zkontroloval batoh, jestli v něm nemá nějaké nože nebo jiné nebezpečné materiály, druhý ji zase přejížděl podivným strojkem po nohách a rukou.

Pak běžela dál.

Proběhla další nákupní místností, kolem restaurací a lékárnou, až doběhla k místu, kde byl vstup do letadla. Přes obrovská okna viděla to dopravní vozidlo, jak venku stálo.

Andy se stáhl krk. Zapomněla, jak velké takové letadlo bylo. Nebo jak moc nemá ráda jím cestovat.

Opět kontrola pasu – a pak utíkala chodbičkou, která ji zavedla až do letadla. Jedna z letušek ji poslal do zadní části letadla, aby se posadila vedle nějaké ženy s malou holčičkou.

Andy se připásala na poslední chvíli, právě v moment, kdy se zavřely dveře a letušky začaly předvádět svou rutinu o bezpečnosti v letadle.

Opřela se o sedadlo a zhluboka se nadechla – byla na cestě.

O sedm hodin později, za dobu, kdy si Andy krásně pospala, letadlo přistálo v Budapešti.

Svou návštěvu letiště nijak neprodlužovala. Vzala si kufr a utíkala ven, aby si chytila taxi.

Sebastián jí svou novou adresu řekl krátce před svým odjezdem, tak to Andy zkusila a zeptala se na ni. Taxikář přikývl a šlápl na plyn.

Prohlížela si budapešťské ulice z okna. Bylo to tady úplně jiné než doma. Tam všechno bylo více moderní, ale také všechno působilo na Andy lépe. Možná to bylo jen tím, že tam bylo moře, spoustu parků a znala tam spoustu lidí. Tady se cítila jako černá ovce mezi bílými.

Ale musela uznat, že tohle město schovávalo mnohem více historie ve svých stavbách. Andy si s otevřenou pusou prohlížela každý malý detail na každé budově, každý člověk procházející po chodníku jí připadal jako úplně jiný, každý s nějakou vlastní originalitou.

Svým způsobem si uvědomila, že Sebastiána obdivuje, že tu dokáže žít sám.

Zároveň mu tak nějak záviděla. Ať už toto město zatím působilo jakkoli, bylo nádherné.

Taxikář jí zastavil před jedním z novějších domů. Zaplatila mu a pak se šla podívat na všechna jména na zvonku.

Sebastián Greenway.

Byl tam.

Andy se jen při pohledu na jeho jméno zvedly koutky rtů do úsměvu.

Po třech týdnech, konečně byla tady. Konečně mu zase skočí do náruče, políbí ho a bude mít tu šanci s ním tady na aspoň nějaký ten čas zůstat.

Zvedla prst a stiskla zvonek.

Pak znovu.

Nic se nestalo.

Dveře domu otevřela nějaká mladá žena. Podívala se na ni trochu zmateně.

„Sebastián Greenway?" zeptala se Andy.

„Greenway?" Začala jí dál něco vykládat maďarsky – z divoké gestikulace poznala, že jí popisuje vzhled.

„Hnědé vlasy," zkusila ho popsat Andy anglicky. „Modré oči. Bydlí tu jen pár týdnů."

„Á!" Zaradovala se žena. „Tenhle!" odpovídala také dál anglicky. „Ten před osmi hodinami odjel na letiště."

„Na letiště?"

„Let z Evropy," řekla žena, než se rozloučila a odešla pryč.

Andy celá zbledla. Letiště? To snad ne...

Vytáhla telefon a prozvonila jeho číslo. Zvedl během pár sekund.

„Andy?" zněl úplně jinak přes telefon. Hlas měl trochu méně melodický, ale i přesto hluboký a krásný na poslech. „Andy, rád tě slyším! Mám pro tebe překvapení! Přijel jsem za tebou! Čekám na taxi na letišti! Přijel jsem tě navštívit, tak moc se mi po tobě stýská."

Andy se zašklebila. „Uh... no, Sebastiáne... Já jsem jaksi... v Maďarsku, před tvým domem."

Bylo slyšet ticho na jeho straně. Andy věděla, že si pořád dokola opakuje jeho slova v hlavě.

„Jedu zpátky." Rozhodla se Andy.

„Počkej, Andy -"

Hovor skončila. Popadla kufr a mávla na další taxík, aby se vrátila zpátky na letiště a domů.

***

Celou cestu letadlem zpátky byla buď nadšená, že konečně uvidí Sebastiána, nebo ho proklínala. Měla chuť ho uškrtit. Utratila peníze za letenku do jeho nového domova a on tam nebyl.

Místo toho byl u ní doma, se stejným úmyslem ji překvapit, jako ona chtěla předtím jeho.

Na letišti doma neztrácela čas a všechno vyřídila co nejrychleji. Sedla na autobus, který z letiště jezdil do města a byla na cestě do centra.

Zrovna uvažovala nad všemi způsoby, jak ho zabít, když zatočila směrem ke kavárně, kde pracovala. Už byla venku tma, protože její let byl trochu pozdní a přiletěla až v půl osmé večer. Krásné modré nebe vystřídala inkoustová peřina.

Přišla jí SMS zpráva od Sebastiána. Psal jí, že byl u její kavárny.

Nad tou myšlenkou jí poskočilo srdce. Byla skoro u něj.

Spatřila ho na rohu, s batohem přes ramena, a vlasy rozcuchanými, jako by se právě probudil. Jakmile uslyšel její kroky, otočil se.

Bez rozmýšlení se směrem k němu rozběhla a nechala svůj kufr za sebou.

Byl to snad ten nejvášnivější polibek, který kdy měla.

A bylo jí úplně jedno, že stáli na ulici, kde ještě pořád procházeli lidé.

Byla s ním.

A zůstane s ním do nekonečna.