Nekonečno

∞ Kapitola 19 ∞

           

Ten den ji nedokázala ani vůně horké čokolády se šlehačkou rozveselit.

Seděla u Pauly doma u barového stolu v kuchyni, na barové, točící se židli. (Vždycky, když Paulu navštívila, tak si na jednu z těchto židlí sedla a nosila ji do obývacího pokoje, Paulinýho pokoje, a dokonce i do koupelny, aby na ní mohla sedět pořád.) Lžičkou si promíchávala horkou kapalinu v hrníčku, ale pořád jen nevýrazně hleděla na stůl a nedávala na ni pozor.

Paula seděla naproti ní a vyprávěla jí vtipy. „A znáš tenhle, Andy? Žila jedna babička, která říkala, že kdo lže, tak zezelená. A obrostla mechem."

Vyprskla smíchy nad vlastním vtipem. „Tenhle je fakt dokonalej. Vždycky mě rozesměje a – Andy? Posloucháš mě vůbec?"

„Poslouchám," odpověděla nesrozumitelně Andy.

„No, vypadáš jako pěkně nadopovaná veverka."

„Proč veverka?"

„Máš takové vlasy."

„Páni, díky. Teď mě lidi dokonce začnou ztotožňovat s veverkou."

Paula protočila očima. „Andy, já chápu, že ti je smutno, že se ti odstěhoval kluk, ale -"

„Nechápeš to," přerušila ji hrubě Andy. Dostala to ze sebe trochu více nahlas, než chtěla, a chladněji. „Paulo, tobě tvoje spřízněná duše neodjela na druhou polovinu Zeměkoule. Nevíš, jaký to je. Ty... nechápeš, jaký to je, když ho nemůžeš každý den vidět. Prostě... já..."

Cítila, jak jí zase slzí oči. Aby to Paula neviděla, odklonila pohled a podívala se dolů na čokoládové sypání na šlehačce. Zamrkala, aby všechny ty slzy odehnala.

Paula zmlkla, ale přes stůl se k Andromedě natáhla a objala ji.

Beze slov tam chvíli takhle seděly. Andy byla Paule strašlivě moc vděčná už jenom za to, že byla jedna z mála, kdo tyhle její „náladové dny" snášel. Takhle to šlo už dva a půl týdne, od Sebastiánova odjezdu. Sice jí třikrát denně volal a ona probrečela více slz než za posledních deset let, ale pořád to nestačilo. Pořád tam bylo, vzadu v hlavě, nějaké to nutkání, nějaká myšlenka, že bez něj nedokáže žít.

Pohlédla na své levé zápěstí.

Nekonečno.

Nepamatovala si, kdy na to tetování koukala naposledy.

Tak dlouho si ho neprohlížela, že dokonce zapomněla na křivku v písmeně N, na malou kudrlinku u K nebo na roztomilou otočku za O.

Nekonečno.

Přestože si to tetování oblíbila (koneckonců, měl ho vytetované na své ruce i Sebastián), dnes na něj opět koukala s nenávistí.

Nekonečno. Bude čekat takhle dlouho, než se jí splní všechny její dětské sny o krásném, láskyplném, dokonalém životě.

Vzpomněla si na první den, kdy Sebastiána potkala. Na svatbě Lilie.

„Víš, Paulo," zamumlala nakonec, „díky tobě vděčím za to, že jsem Sebastiána poznala."

Paula se odtáhla. „Fakt?" zeptala se překvapeně.

Přikývla. „Jo. To ty jsi mě donutila jít na tu Liliinu svatbu. Kdyby nebylo tebe, tak bůh ví, jak jsem mohla skončit."

Paula se zatvářila velmi důležitě. „No jasně, že jo. To jsem měla celou dobu v plánu, víš. Tajně jsem všechno domluvila, spořádala plány... Jsem geniální."

Andy se zasmála. „Ale ticho ty."

Paula se zazubila. „Hele, aspoň se směješ. To je účel mé přítomnosti, ne? Kvůli tvému telefonnímu hovoru jsem doložila rande s Jonathanem."

„No jo," mávla nad ní rukou rudovláska, „zase jsem všechno pokazila."

„To teda jo," přisvědčila s úšklebkem Paula.

„Ne, ale teď vážně," promluvila Andy, „vážně ti za všechno strašně děkuju, Paulo. Ani moje vlastní rodina nevydržela tyhle moje kecy. A tím, že jsi tady se mnou... strašně moc si tvé pomoci vážím. Jsi vážně ta nejlepší kamarádka na světě."

„Já vím," usmála se Paula, a ještě jednou jí skočila kolem krku.

Uprostřed pohybu se ale zastavila. „Počkej."

„Co?"

„Když on nemůže jet za tebou," prohlásila Paula a úsměv se jí na tváři pomalu zvětšoval, „proč prostě si nepořídíš ty letenku do Budapeště a neletíš ty zase Sebastiánem?"