Nekonečno

∞ Kapitola 12 ∞

„Hele, máš čas příští pátek?"

„Jo, ale až v pět večer."

„To nevadí."

„Proč?"

Sebastián se na ni roztomile uculil. „Ale, máma se konečně rozhodla mi napsat, jaký večer mají volno. Zvou tě teda konečně na večeři, aby tě poznali."

Andy se usmála. Uvnitř ní vířily desítky radostných emocí. Pozná rodiče kluka, který se jí líbí.

Ale pak je přemohl strach. Bude se jim líbit? Co když se jim nebude zamlouvat, jak vypadá? Nebo jak se obléká nebo mluví? Co když jim nebude příjemný styl její mluvy, vyjadřování, nebo dokonce humor?

Sebastián spatřil vzrůstající nervozitu v její tváři a chytl ji pevně za ruku. „Ježiš, Andy, neboj. Jsi perfektní. Nemáš se čeho bát. Rodiče si tě zamilujou."

„Vážně?" nevěřila mu Andy.

„Vážně," přesvědčil ji.

Vděčně se na něj usmála.

Sice to Sebastiánovi nechtěla přiznat, ale strašně moc jí zaleželo na tom, aby se jeho rodičům zalíbila. Milovala ho.

Ano, teď si to přiznala. Byla do toho kluka až po uši zamilovaná. A rozhodně nechtěla udělat špatný dojem na někoho, kdo se v budoucnosti možná – a Andy doufala, že určitě – stane jejím tchánem a tchýní.

„Nedělej si starosti," řekl a vlepil jí lehký polibek na rty. V Andromedě to vzbudilo nové emoce – energii, nadšení a lačnost po dalším polibku.

Byla na nich závislá. Závislá na každém polibku, doteku jeho měkkých rtů na její pokožce, jenž tam zůstal a cítila ho i nadále, jako bolest po zranění.

„Tak," začal, a stoupl si, „nechtěla by ses třeba jít projít po městě? Sedíme tady už asi dvě hodiny."

„Jasně," souhlasila a přijala jeho nataženou ruku. Sebastián její rukou trochu škubl a ona klopýtla, čímž do něj lehce narazila, ale on to využil jako důvod ji políbit ještě jednou.

Andy se od něj ale odtrhla. „Přísahám, že se sáváš mou novou závislostí."

„To je účel," mrkl na ni a objal ji kolem pasu.

Pro ni to byla najednou strašná spousta fyzického kontaktu. Sebastián ji pořád držel za ruku, dával jí pusu nebo objímal kolem pasu. Andy to ale nijak nevadilo – přišlo jí to úplně přirozené, a ve všech jeho gestech se prakticky vyžívala.

„Tak pojď, půjdeme se podívat do města. Můžeme si dát kafe ve Starbucks, jestli chceš..."

„Jenom, když platíš."

Protočil očima. „Dobře. Platím. Ale maximálně střední velikost."

Propletl své prsty s jejími a protočil ji. Donutilo jí to se smát.

„Miluju, když se směješ," řekl. „Je to, jako by se najednou celý svět rozzářil a všichni nemají na výběr než se smát taky."

Tentokrát se nesnažila červený nádech její tváří zakrýt.

„Paulo, pomoc! Jaké šaty si mám vzít na sebe?"

Paula přišla do Andyinýho pokoje z kuchyně, kde zrovna vykrádala krabici s čokoládovými sušenkami. Ruce si čistila o kalhoty, kde jí zůstávaly drobky.

„Neříkal ti náhodou, že se máš obléknout přirozeně? Tak mě má nejradši¸ ne? Neříkala jsi mi přesně tohle?"

„Jo, říkala!" vyjekla Andy. „A přesně proto potřebuji tvou pomoc! Jak vypadám nejpřirozeněji? V šatech nebo sukni?"