Nekonečno

∞ Kapitola 10 ∞

           

„Pitomí racci."

Už zase nechala přes noc otevřené okno, což občas byla velká nevýhoda, protože ji brzy ráno probudili racci svým křikem.

Převalila se v posteli na záda a pohlédla na strop. Další den v práci a pak domů.

Nakonec, kdy si ale uvědomila, že už neusne, se zvedla a šla se obléknout.

Před zrcadlem si vlasy rozčesala, omyla si ho a vyčistila si zuby. Oblékla se do krátkých džínů a bílého růžového trika, než si udělala snídani – toasty s máslem a slaninou.

Posledních pár dnů se se Sebastiánem neviděla. Sebastián měl nyní hodně práce. Jako grafik, který dostudovával vysokou školu, se připravoval na závěrečné zkoušky, dostával nabídky, aby dělal designy na webové blogy a v občasném volném čase kreslil. Sice si s Andy velice často psali, ale už osm dnů se s ním neviděla.

Proto ji toho rána nesmírně překvapila SMS zpráva, která od něj přišla.

Nová SMS: Sebastián J

Ahoj Andy, mám dneska pro jednou konečně volno, nechtěla bys někam skočit? Místo vybíráš ty J -Sebastián

Ihned odepsala, že ano. Podívala se rychle do kalendáře. Byl sudý týden, a středa, což znamenalo, že ve městě byly trhy, kam Andy strašně ráda chodila. Vždycky tam objevila nějaký ulítlý objekt, který si koupila a vzala domů. Chodila tam strašně ráda a první vzpomínku, kterou na to místo měla, byla s matkou, kdy se procházely kolem stánků s perníky a Kassandra jí jeden koupila.

Sebastiánova odpověď byla velice rychlá a kladná. Domluvili se na sraz ve dvanáct hodin. Andy rychle dojedla snídani, než zavolala do kavárny, aby se omluvila, že nepřijde.

Trhy se rozprostíraly po nábřeží, na jihu města. Andy k němu došla za zhruba dvacet minut. Sebastián už stál opodál a rozhlížel se, aby ji našel.

Vesele zamával, když ji spatřil, jak k němu běží.

„Ahoj," řekla udýchaně Andy, ale nedokázala zabránit úsměvu, který se jí opět dral na tvář. Z toho, jak se tolik smála, ji už bolely svaly v obličeji, ale nikdy tomu v jeho přítomnosti nedokázala zabránit a překonávala všechny bolesti, jen aby se na něj usmála.

„Ahoj," oplatil to Sebastián a naklonil se, aby jí vlepil pusu do vlasů.

To bylo něco, co dělal vždycky, když ji viděl nebo když se loučil. Naklonil se, dal jí pusu do vlasů nebo na tvář, mrkl a stiskl dlaň, jako by se ji snažil přesvědčit, že se ho nezbaví.

„Mám hlad," řekl prostě, „pojďme ty trhy projít."

Veškeré stánky byly dřevěné, přetažené plachtou a s vystavenými výrobky na pultu. Prodavači křičeli, nabízeli své produkty a zastavovali kohokoli, kdo jim přešel přes cestu. Prodávalo se tu všechno; od jídla, ručně vyrobených hraček, oblečení, po čerstvých jablečných moštech (u těch Andy se Sebastiánem neodolali a koupili si oba dva tři kelímky, protože byl vážně výborný) a starodávných gramofonů. Všechno bylo postaveno na ulici, na chodníku i silnici, u moře, takže každý návštěvník si pak mohl jít sednout do písku a pozorovat vše, co se na modrém moři dělo.

„Jak vypadám?" zeptala se Andy, otočila se na Sebastiána a pózovala. Nasadila si na nos obrovské, americky-vypadající sluneční brýle, které by si vzal leda tak nějaký člověk, co sháněl největší šílenosti módy.

Sebastián vyprskl smíchy, když ji viděl, pak jí je strhl a sám si je vyzkoušel.

Andy jeho oči neviděla, ale byla si jistá, že jsou dokořán otevřené a čekají, jaká bude její reakce.