Nekonečno

∞ Kapitola 17 ∞

           

Evropa. Maďarsko. Země, která byla tisíce kilometrů odsud. Od domova. Od jeho rodiny. Od jeho kamarádů. Od všech věcí, které vídal a znal od narození.

Tisíce kilometrů od ní.

Pustil ji. Ona se strnulým, ale překvapeným výrazem udělala krok dozadu.

Bude se muset kvůli své práci, kterou tak miloval, stěhovat do Maďarska. On, tak obrovská část jejího života, prostě... zmizí.

Odjede.

Zalapala po dechu. Cítila, jak jí spadla čelist, ale neměla sílu s tím něco udělat.

Sebastiánův výraz se změnil na naprosto zoufalý.

„Andy, já jsem se snažil jim říct, že nechci opustit město, ale oni... řekli mi, že bych musel přejít k jiné firmě. A já jsem s touhle spokojený, mám dobrý výdělky a všechno... Já jsem vážně nechtěl, věř mi, kdyby bylo po mně, nikdy bych to nedovolil, abych byl odloučen od tebe. Ani teď to nechci. Nechci od tebe odejít. Ne v době, kdy tě každým dnem víc a víc miluju."

Věděla, že jí po tváři tečou slzy. Věděla, že je nedokáže zastavit. Věděla, že on je vidí, a byla ráda. Alespoň zjistí, že ona je na tom stejně.

Taky tě každým dnem miluju víc a víc, chtěla mu říct. Nedokázala se k tomu donutit. Její jazyk přimrzl na místě. Nedokázala ze sebe vydat jedinou hlásku.

Chtěla alespoň nahlas brečet, ale nedokázala to. Všechny buňky v jejím těle, všechny orgány, prostě zmrzly. Její mozek si očividně sám uvědomoval vážnost situace, a jak by to celé nedávala a chtěl to pro nic co nejvíce ulehčit.

Nakonec ji Sebastián objal.

Vzpomněla si na jedinou špatnou vzpomínku, kterou na téhle střeše kdy měla – bylo to pár minut poté, co našla svou matku doma, v posteli, mrtvou. Neměla tenkrát ještě svůj vlastní mobil, aby někomu zavolala, aby se jí ulevilo a její táta z toho byl zoufalejší než ona sama a Patrik, to malé, špekaté dítě, nic nechápalo. Běžela jsem nahoru, zamkla se zvenku, aby tam nikdo nešel. A bezradně, nahlas, z plného srdce, ječela a brečela. Nechala všechny slzy padat přes okraj paneláku až na chodník pod ní, vyřvala si hlasivky, až z toho čtyři dny nemluvila.

Teď si tuhle připsala na svůj seznam. Sebastián, snad jediná láska jejího života, který jí říká, že se odstěhuje na úplně jiný kontinent.

Nedokázala ho ani obejmout. Byla z ní socha.

Paula byla tenkrát po smrti její matka ta, kdo ji utěšoval. Pobrečela si dokonce chvíli s ní.

Teďka ale Paula byla s největší pravděpodobností někde s Jonathanem, užívala si života a toho, že je ve vztahu. Neměla čas na poslouchání Andyiných problémů, kterých už si i tak vyslechla dostatečně na celý život.

Donutila aspoň slzy, aby přestaly téct.

Nemohla být slabá, a rozhodně tak nemohla působit. Ne teď, kdy by to měla být ona, kdo objímá Sebastiána, ne naopak. Ona měla být jeho oporou, říkat mu do ucha, že všechno bude v pořádku, že se všechno nějak vyřeší.

Ale ona místo toho stála jako kůl, neschopna jediného slova, bulící jako sobecká želva.

„Sebastiáne..." dostala ze sebe nakonec, „To je... skvělý. Jsem na tebe pyšná. Žes to dotáhl tak daleko."

Svým způsobem na něj byla pyšná. Ale nedokázala to pocítit naplno.

„Asi... Asi půjdeme dovnitř." Rozhodla Andy.

Sebastián přikývl.

Zavřela za nimi potichu dveře.

Slíbila si, že sem se už dlouho nevrátí.