V zajetí Vikinga

Truhla-Eithe

písnička: Become a beats od Karlien

Omlouvám se, že jsem uploadovala jenom kousíček kapitoly. Nejspíš jsem nechtěně stiskla zveřejnit. Ale hádám, že vám to došlo. Přece bych neuplodovala kapitolu o 150 slovech.

Stejně tak jsem dlouho neuploadovala, protože blbla WiFi, a když konečně začala fungovat, nemohla jsem se připojit přes počítač. A věřte mi, že 1500 slov se mi vážně v mobilu přepisovat nechce.

Malá, snad devítiletá holčička běhala bosky po trávě, oblečená pouze do velké pánské košile, která jí sahala do půlky lýtek. Pronásledovala drobného motýlka s modrými křídly. Vzduchem se nesl její smích. Byla špinavá, košili zakrývající její nahotu měla roztrženou, ale nevypadalo to, jako kdyby jí to nějak zvlášť vadilo. Právě naopak. Vůbec to nevnímala. Najednou klopýtla a spadla na zem. Odřela si koleno a oči se jí pomalu, ale jistě zaplňovaly slzami. Pak si ovšem vzpomněla, co jí říkal otec."

„Nenech ostatní, aby viděli tvojí slabost. Využijí ji proti tobě. „Lidé ti budou chtít ublížit. Tvůj otec i matka byli zlí lidé. Pokoušeli se mě zabít. Tvůj otec dokonce zabil i vlastního syna, tvého staršího bratříčka, Brana. Kvůli tvé matce mě král vyhodil ze země, a kdyby mě spatřili jeho vojáci, na potkání by mě zabili. A tebe taky. Lidé jsou velice zlí. Nemluv s nimi, nechoď do jejich blízkosti nebo za to zaplatíš vlastním životem."

Klekla si k potoku a omyla si zranění čerstvou vodou. Poté se zvedla a vydala se k domu. Vešla do kuchyně, aby přiložila dřevo do kamen a začala připravovat večeři. Náhle ji přerušil hlasitý opilecký zpěv. Bylo jí naprosto jasné, že to bude její otec.

„Rosalie, miláčku," hulákal po celém domě, „ty víš, co s tebou chci dělat. Rosalie, kotě, já mám tě tak rád. Proč si mě odmítla a máš radši Erika, toho blba, který je k ničemu. Já jsem o dost lepší, tak proč nejsi se mnou."

Tyto slova se několikrát opakovala, tak z toho Eithe zjistila, že to nejspíš bude refrén. Celá píseň pak byla plná slov, která dívka neznala, ale párkrát je slyšela svého otce používat. Vždy poté, co tato slova využil, ji poplácal po hlavě, jako kdyby byla pes a řekl jí, aby ta slova nepoužívala. Že nejsou vhodná pro takové hezké děvče, jako je ona.

Už zase se opil, tento týden už potřetí. Několik ji dokonce uhodil, když nebyla hotová večera. To se jí nikdy předtím nestalo. Nikdy předtím na ní nevztáhl ruku až teď v poslední době. Vždy to byl milující otec, lepší náhrada, než její praví rodiče. Alespoň podle Bardova vyprávění. Na své biologické rodiče si vůbec nevzpomínala. Věděla, že se jmenovali Erik a Rosalie, a že měla bratra Brana, ale to bylo tak všechno. Nic víc netušila.

Uslyšela hlasité kroky a pak se rozletěly dveře a Bard vešel nebo spíše se vkymácel do kuchyně. Hned spustil proud nadávek, proč ještě není hotová večeře. Přišel až k Eithe, chytil se stolu, aby nespadl a dal holčičce pohlavek. Ráda to byla tak silná, až dívce zaplavily oči slzy a na tváři se jí objevil rudý obtisk ruky. Chytila se za bolavou tvář a přinesla z truhly talíř a lžíci. Polévku otci naservírovala a poté odešla, aby jí už více neubližoval.

Klekla si znovu k potůčku a chladila si bolavou tvář ledovou vodou. Uslyšela za sebou dupání tlumené trávou a otočila se. Otec na ni křičel slova, která neznala, ale jejich smysl si uměla živě představit. Přece jenom je už použil tolikrát. Bard se napřáhl a dal jí pěstí do obličeje. Strefil se do jejího oka a dívence bylo jasné, že na tom místě bude mít modřinu ještě pěkně dlouho.

Dříve, když její otec tolik nepil, choval se k ní skvěle, jako kdyby byla jeho vlastní dcera. Vlastně pokaždé, když byl střízlivý, byl to nejlepší otec, jakého si kdy mohla přát. Bohužel byl mnohem častěji opilý, nežli střízlivý a podle toho to i vypadalo. Existovalo jediné možné řešení, jak ho dostat z té hrozivé závislosti na alkoholu. Vylít mu všechno do trávy. Jenže jak? Věděla, že veškerou medovinu skladuje ve velké dřevěné truhle ve své ložnici. Bylo jí naprosto jasné, že je truhla zamčená. Taky se o tom přesvědčovala pokaždé, když tam uklízela. Musela nějak zničit zámek. To by šlo docela snadno, přece jenom se jednalo o starý a rezavý zámek. Stačilo by do něj párkrát uhodit kamenem a bylo by hotovo. Avšak ničení zámku by způsobilo hluk a otec by jí mohl přistihnout. Co s tím? Bylo nutné ho vylákat pryč, do města nebo jinak. Kamkoliv hlavně, když bude pryč.

Otec před ní nikdy neskrýval, že přepadává a vraždí pocestné. Eithe nad tím mávla rukou, protože jí tvrdil, že přepadá pouze bohaté a zlé. Jenže když se jednou vydala do města, všude visely Bardovi podobizny hlásající, že jarl obdaruje štědře toho, kdo mu tohoto banditu vydá. Živého nebo mrtvého. Eithe začala postupem času pochybovat, že je Bard hodný člověk. Hodný člověk by přece nevraždil a neloupil.

V hlavě se dívence začal rojit plán. Ráno měl otec jít do lesa a hrát si na velkého zlého banditu. V poslední době zabíjel na potkání a většinou pocestné, kteří sebou neměli ani vindru. Takže už to vlastně nebyl bandita, ale sériový vrah.

Zvedla se z kleku a vydala se do kuchyně sklidit špinavé nádobí. Sama se také najedla, přiložila do kamen a položila k nim kynoucí těsto na chleba. Už se začalo stmívat, tak zalezla do své ložnice, lehla si na seno na zemi, přikryla se starou, moly prožranou dekou a vydala se do světa snů, kde jí nikdo neubližoval.

„Eithe, pojď, prosím, sem!" Zavolal Bard a dívka se s leknutím probudila.

„Už běžím." Ozvala se v odpověď, hbitě se zvedla a rozběhla se do kuchyně.

Bard stál u jídelního stolu, střízlivý a trpělivě očekával, nežli přijde. Když k němu došla, objal ji a políbil na čelo. Nedůvěřivě zíral na její levé mechově zelené oko, které rámoval modrozelený monokl.

„To jsem ti udělal já?" zeptal se jí smutně, v očích mu bylo vidět, jak moc toho lituje.

Dívka jenom přikývla. Muž jí přitáhl k sobě do náruče a sliboval, jak se změní, že už nikdy nebude pít. Holčička tvrdila, že mu odpouští, ale ve skrytu duše věděla, že se nic nezmění.

Bard se rozloučil a odešel do lesa. Samozřejmě si s sebou vzal medovinu, ale jenom jednu láhev. Jakmile byl dostatečně daleko z dohledu, vydala se Eithe do otcovy ložnice, aby jednou provždy skoncovala s jeho opilstvím. Ve zpocené dlani držela kámen velký, jako její pěst. Nervózně si kousala dolní ret, až ucítila kovovou chuť krve na jazyku. Věděla, že tento čin bude mít pro ni neblahé následky, ale bylo naprosto nutné to udělat.

Napřáhla se a plnou silou udeřila kamenem do zámku. Ozvala se hrozná rána, ale zámku se nic nestalo. Eithe se vyděšeně rozhlížela po pokoji, zvažující, zdali Bard něco nezaslechl a nepřišel se podívat, co se to tady vlastně děje. Oddechla si, když po chvíli stále nikdo nepřicházel a znovu uhodila kamenem do zámku. V kovu se objevila lehká prohlubenina, ale jinak nic. Dívka se zhluboka nadechla a po třetí praštila kamenem do zámku. A znovu a zase. A další rána. Konečně zámek povolil a dívka otevřela truhlu.

Samotné víko bylo tak těžké, že ho skoro nezvedla. Začala po jedné vyndávat lahve s alkoholem a skládat je na zem. Když s tím byla hotová, přenášela lahve po dvou na zahradu, kde jejich obsah vylívala do trávy. Když byla hotová, vykopala menší díru a do ní zahrabala střepy z rozbitých lahví.

Umyla se v potoce a uvařila večeři, těsně předtím, než přišel Bard. Už byl zase opilý, i když jí sliboval, že se změní. Tentokrát ovšem neměl jednu ze svých násilných nálad a pouze si zpíval a kymácel se do rytmu. Když došel k místu, kam Eithe vylila veškerý jeho alkohol, zastavil se a klekl si. Jakmile si uvědomil, co se vlastně stalo, rozbrečel se.