V zajetí Vikinga

Souboj-Bran

Chtěla bych vám všem poděkovat za vaší podporu, protože jsme společnými silami dosáhli 2 K přečtení. Dobře, už 2,13, ale já si toho nevšimla, protože mám spoustu práce. Skončila mi flákačka a už zase chodím do školy v Česku. 

Klidné tiché ráno přerušovaly výkřiky a třeskot zbraní. Kolem dvojice bojujících mladíků se hromadil dav. Oba chlapci mohli mít tak třináct let. Horní ret se jim teprve obaloval chmýříčkem, ale oba už se svými „vousy" náležitě chlubili a mysleli si, jak jsou skvělí, mužní a vyzrálí. Oba byli na svůj věk poměrně vysocí a svalnatí. První z nich, mladík se světlými lehce vlnitými vlasy a zelenýma očima svíral v silných pažích široký obouruční meč, zatímco zatímco druhý, Gunar, měl světce hnědé rovné vlasy, které ovšem lidé viděli naposledy, když byl dítě, protože jakmile se mu přes nos přehoupla puberta, začal si hlavu holit dohola. V jedné ruce třímal menší sekeru a v druhé lehký kulatý štít. Při každém pohybu se mu třáslo břicho tukem, bylo na něm znát, že chlapec netrpí hlady.

V rohu stál jarl objímající láskyplně svojí ženu. Jarlovi mohlo být skoro čtyřicet a jeho ženě třicet. Na krásné rusovlásce se ovšem běh času vůbec nepodepsal a žena stále oplývala půvabem, jako před lety. Přitiskla se blíže ke svému muži a jemně ho políbila na tvář. Jarl se na ni usmál a pohladil ji po vlasech.

„Nechceš si sednout? To slunce je docela vysilující. Já tady musím zůstat a hlídat Brana. Je o dost lepší bojovník, nežli Gunar, ale neuvědomuje si to."

„Holt je po tatínkovi. Jednou tě možná i předčí. Půjdu zkontrolovat Ceanu."

Jarl přikývl, políbil ji na temeno hlavy a nechal ji jít. Otočil se na svého syna a usmál se při pohledu, jak je mladík šikovný. Podařilo se mu odzbrojit protivníka a nyní se špičkou meče dotýkal jeho odhaleného krku.

Bran se vítězně usmál a poručil Gunarovi, aby vstal. Chlapec udělal, co po něm budoucí jarl chtěl, ale poté se zákeřně usmál a bodl svého soupeře do stehna.

Branův otec ihned přiběhl ke svému synovi a přitiskl mu na ránu ve stehně svůj plášť.

„Okamžitě zavolejte druida!" přikázal a naštvaně se podíval na lehce obézního chlapce. „Děláš si ze mě srandu, Gunare? Co to, u Odina, bylo? Zbláznil ses? Zachoval ses, jako zbabělec. Kdybych si nevážit tvého otce, nechal bych tě zabít!"

Hluk a a křik přilákal Rosalie. Jakmile zjistila, co se stalo, dala Gunarovi políček a vrhla se ke svému milovanému synáčkovi na zem.

„Odveďte ho!" přikázala strážím. „Vyřídím si to s ním později."

Nikdo nechtěl neposlechnout naštvanou matku, jejíž dítě bylo zraněno. Rosalie pohladila svého synka po tváři, vyděšená, jak moc je bledý. Na tváři měla zoufalý výraz. Nemůže ztratit i druhé dítě. Davem přihlížejících se prodral léčitel, v ruce váček se všemi věcmi, které potřeboval pro záchranu mladíka. Požádal jarla o alkohol a ten poté štědře nalil do rány. Bran zatnul zuby, aby nevykřikl bolestí. Druid mu začal poraněný sval pečlivě sešívat a chlapec sebou čas od času škubnul bolestí.

„Můžeme děkovat bohům, že čepel prošla pouze svalem a ne tepnou. Jinak bych s tím moc neudělal. Odneste ho, prosím, do postele, aby si nepřetrhal stehy."

Erik svého syna zvedl do náručí a odnesl do domu. Rose je následovala, šťastná, že je její malý chlapeček v pořádku. Jakmile se zvědavý dav rozešel, vešla do domu i hnědovlasá dívenka, o něco málo mladší nežli Bran. Kvůli své štíhlé, maličké postavě jí lidé hádali o dost méně let, než jí skutečně bylo. V náručí nesla pár kvítek.

Jakmile jí Rosalie uviděla, hned jí gestem naznačila, že je Bran ve svém pokoji. Dívka otevřela dveře a podívala se na chlapce ležícího v posteli. Usmála se na něj a položila květiny na malý noční stolek. Naznačila mladíkovi, aby se posunula a sama si lehla k němu.

„Cos, prosím tě, zase prováděl?" optala se.

Byla už totiž zvyklá, že byl Bran neustále zraněný. Naposledy lezl po stromě, aby pro Andrine vzal zralé červené jablíčko, jenže se pod ním zlomila větev a on si při pádu zlomil nohu.

„Bojoval jsem s Gunarem, vyhrál jsem a ten bastard mě bodl do nohy, když se nikdo nedíval."

„Brane, ty víš, jak moc nesnáším, když mluvíš sprostě a kleješ. Ale je dobře, že si ho porazil. Neustále má blbý kecy a směje se mi kvůli mojí postavě. A v poslední době mi dělá i návrhy a má sprosté narážky."

„Ono je ale docela vtipný, jak pokaždý rudneš, když ti děláme návrhy, jak ty říkáš."

„Já jsem slušně vychovaná holka na rozdíl od vás zhýralců. A určitě máte i breberky." Plácla ho do ramene.

„Jo, tak breberky? A není to spíše naopak? Sice u Gunara máš pravdu, ale jak si mám být jistý, že je nemáš ty? Kdo to říká, ten to je."

Andrine se zhluboka nadechla a snažila se ignorovat jeho provokaci. Místo toho zavedla řeč jinam. „Půjdeš se mnou zase k vodopádům, až se uzdravíš? To by mě tvoje mamka asi moc nepochválila, kdybych tě se zaštelovanou nohou tahala na výlety. Uzdrav se, co nejdřív. Brzo už bude hnusně a mě tam nikdo nedostane."

„Chceš zase přespat v té jeskyni, kterou jsme objevili minulé léto?" Nadšeně přikývla a Bran pokračoval. „To ovšem budeš muset přesvědčit mýho tátu. Neustále musím šermovat, střílet z luku a podobný blbosti. Nechápe, že mě to vůbec nebaví a nejde mi to. Pořád říká, že už je starý, a že se za chvíli stanu novým jarlem, takže se musím učit. Navíc musím neustále kormidlovat, určovat směr a vyznat se, kde je jaká země."

„Vždyť jseš skvělej bojovník. Prosím tě, já bych ten obrovskej meč ani neuzvedla, natož abych s ním máchala ve vzduchu. I když mohla bych poprosit tvého taťku, aby mě naučil bojovat, a potom spolu budeme jezdit na nájezdy."

„S tebou v týmu bychom všechny porazili. Hnedka, jak by tě totiž uviděli tahat za sebou meč, dostali by takový záchvat smíchu, až by z toho spadli na zem."

„Hele!" Vrazila mu facku. „Nebuď hnusnej. Vždyť je spousta štítonošek."

„Au. Proč mě mlátíš. Já chudáček malej, musím ležet v posteli, zraněný a ty mě ještě mlátíš."

Do pokoje vešla Rosalie. Podívala se na dvě děti v posteli a usmála se. Vypadli společně tak rozkošně. Kdyby se postavili, sahala by Andrine Branovi ani ne do poloviny hrudníku, ale nyní když leželi, nebyl rozdíl v jejich velikostech skoro vidět.

„Co se to tady děje?" zeptala se, úsměv jí hrál na tváři.

„Bran tvrdí, že nemůžu být štítonoška." Andrine měla smutný výraz na tváři.

„A proč bys nemohla? Brane, jak mi to vysvětlíš? Takhle jsem tě nevychovala."

„Vždyť je to prcek. Vyzáblej prcek."

„Alespoň nejsem vytáhlej špekoun!" vykřikla dívka rozhořčeně.

„Co kdybyste s tím oba dva přestali." Napomenula je klidným hlasem Rosalie. „Každý jste takový, jací jste."

„Co se to tady děje?" Vložil se do situace i Erik. Když mu vše vysvětlili, obrátil se na Brana. „Něco ti řeknu. Nikdy neštvi malé ženy. Jsou nejnebezpečnější ze všech." Otočil se k dívce. „Andrine, chceš taky naučit bojovat, abys mu ukázala, že nemá pravdu a ženy jsou skvělé bojovnice."

„Ano, jarle."

„Dobře, zůstaňte tady. Andrine, pohlídej ho, aby ho nenapadali blbé nápady, že by vylézal z postele. Já se jdu postarat o Gunara."

Příští díl je konečně zase z pohledu Gormal.