V zajetí Vikinga

Hospoda u obra Ymiho-Bran

Dneska to bude docela krátká kapitola, ale velice důležitá. Snad se vám bude líbit. 

Psala jsem jako děs, abych ji dopsala na Štědrý večer, takže ji berte, jako dárek pod stromeček. 

V médiích fotka Brana, jak vypadá ve dvanácti letech. Akorát má zelené oči a ne modré. 

V médiích je i fotka Andrine. 

Lesní bohové šeptali slova v jazyce, kterému na svůj věk příliš vysoký  chlapec nerozuměl. Ležel na plášti u ohně, spokojený, protože se dobře najedl králíka, kterého si chytil. V dálce houkající sova se vydávala na lov hlodavců, šelmy hledaly oběť, kterou by donesly svým mláďatům. A chlapec si v klidu spal. Věděl, že ho oheň uchrání, takže se mohl v klidu věnovat snům.

V nich byl u své rodiny společně s rodiči a sestřičkou, kterou našel. Jeli na návštěvu za tetičkou a strýčkem, kteří bydleli několik dní cesty daleko. Chtěl už konečně najít svojí sestřičku a jít domů. To si přál ze všeho nejvíc. Znovu spatřit svoje rodiče a jejich výraz, když znovu uvidí oba dva svoje rodiče. Už uplynuly víc jak tři roky, od té doby, co odešel.  Chtěl se vrátit, ale přísahal na Valhallu, že se nevrátí, dokud Eithe nenajde. 

Měsíc vykonal svojí každonoční cestu po obloze a vyměnil se se sluncem. Chlapec ležící v lese se probudil, vstal a protáhl se. Sbalil si věci a vydal se znovu na cestu. Několikrát si zívnul přemýšleje nad snídaní. Z králíka toho moc nezbylo, ale i tak snědl, co se dalo a znovu vyrazil do světa.

Úzká pěšinka, kterou využívala zvěř, hlavně pak losi, srnky, vlci a hlodavci, ho přivedla až na kraj lesa, odkud se poté vydal do malé zastrčené vesničky. Kdo ví, třeba byla Eithe zrovna tady. Nebo taky ne, ale stát se mohlo cokoliv.

Na cestě k vesnici potkal nějakou holku nejspíš stejně starou, jako byl Bran. Na svůj věk malá a vyhublá, trošku moc vyhublá. Dlouhé světle hnědé vlnité vlasy měla svázané u temene hlavy, oříškově hnědé oči ho vyděšeně pozorovaly. Drobný nosík měla nakrčený, jako králíček. Bran musel jednat, potřeboval se jí zeptat na Eithe, ale dívka mu nevěřila. Hned ho napadlo, jak by ji mohl přesvědčit, aby mu pomohla. Vytáhl z vaku na zádech kousek upečeného králíka a podal jí ho.

„Dej si, je moc dobrý."

Dívka se na něj zkoumavě podívala, jestli to myslí vážně, poté svůj pohled zaměřila na jídlo a rychle ho vzala, aby si to Bran náhodou nerozmyslel. Hladově se do něj zakousla.

„Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se jí.

„Andrine."

„Já jsem Bran. Můžu se tě na něco zeptat? Nevidělas tady osmiletou holku? Blonďatá, zelený oči, ďolíčky."

Andrine pouze zavrtěla hlavou, dál hladově jedla králíka. V očích už neměla ten vyděšený pohled, jako předtím. Bran ji se zaujetím pozoroval.

Nedalo mu to a musel se zeptat: „Jak dlouho už si nejedla?"

„Tři dny," řekla tiše.

„Tři dny? No páni. A kde máš rodiče?"

„Oba dva jsou mrtví. Otec zemřel při nájezdu do Germánie a jarl nás nezaopatřil. Matka byla v tu dobu těhotná, předčasně porodila a zemřela přitom. Dítě zemřelo asi den poté."

„To je mi líto. Jestli chceš, tak mi ještě trochu toho králíka zbylo." Vytáhl zbytek, který mu ještě zbyl. „Já z domova odešel, abych našel svoji mladší sestru. Když jí byly čtyři, někdo ji unesl. Jestli chceš, můžeš jít se mnou. Já si vždycky k jídlu něco ulovím. Alespoň budu mít společnost."

„Tak jo."

Jakmile se Andrine najedla, vyrazili do její vesnice. Bran se jí zeptal, kde je nejbližší hospoda, protože hostinský by mohl něco vědět. Dívka ho navedla k malé hospodě jménem Hospoda u obra Ymiho. Na štítu byl vyobrazen právě tento obr. A to velmi výstižně a děsivě. Tmavé mastné vlasy mu padaly do očí, špičaté zuby cenil, na každého v okolí. Byl v podřepu, jakoby připravený k útoku.

Bran následovaný Andrine vešel dovnitř a hlavy všech přítomných opilců se na něj otočily. Obzvláště ho zaujal vysoký muž středního věku, který si ho se zájmem prohlížel. Měl světlé vlasy, u týlu svázané do culíku. Tmavě modré oči olemované světlými dlouhými řasami na něj hleděly, jako kdyby mu viděly až do duše. V hrnku vedle sebe měl pouze čistou vodu a něco řešil s hostinským stojícím za pultem.

Bran k hostinskému přišel a zeptal se na Eithe. Bylo mu řečeno to samé, co vždycky. Ne, neviděl ji, neslyšel o ní, a pokud si nic nechce koupit, ať vypadne. Na své paži ucítil dotek ruky. Patřila tomu světlovlasému muži.

„Sedni si kluku. Hostinský, dej mu něco k jídlu. I té holce, která s ním přišla."

„Děkuju, pane."

„Není zač. Víš, připomínáš mi mého syna. Před třemi lety odešel, aby našel svojí mladší sestřičku, Eithe, kterou někdo, konkrétně jeden muž, který se mně a mé ženě chtěl pomstít, unesl. Jmenoval se Bran."

„Tati, jsi to ty? To jsem já, Bran."

Erik ho sevřel v náručí a odmítal ho pustit. Konečně ho našel, svého ztraceného synka. Už mu nikdy nedovolí, aby znovu odešel. Nechal práci prací a vzal Brana i s Andrine domů.

*

„Ach, bože, to se mi jenom zdá. Něco takového nemůže být skutečnost. Brane, ty ses vrátil. Ach, zlatíčko moje, ty ses mi doopravdy vrátil." Po tvářích Rosalie stékaly slzy. „Už mi to nikdy nedělej! Nikdy! Tolik jsem se o tebe bála. Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím."

„Maminko," řekl Bran a rozběhl se, aby ji sevřel v náručí.

„Jak jen si mi vyrostl. Byl si takový maličký a teď už jsi tak velký. Ještě chviličku a předrosteš mě. Už mě nikdy neopouštěj! Nikdy! Slib mi to!"

„Ano, maminko," slíbil Bran, „už tě nikdy neopustím." 

Bez mých keců 877 slov. Samozřejmě bych se mohla rozepisovat s dlouhosáhlými popisy, jak to dělám obvykle, ale nechce se mi. A navíc se toho v téhle kapitole moc neděje, tak proč ji dělat přehnaně dlouhou. Tohle úplně stačí.